Projekty

"Na smrti rodiče je strašně bolestivé uvědomění, že ti odešel primární průvodce, nejbližší člověk, který tě viděl, když jsi přišla na svět, učil tě mluvit, chodit a ví o tobě v podstatě úplně všechno." Michaela Karásek Čejková

Tento medailon přinášíme v den, kdy se upozorňuje na to, jak je důležité pečovat o své duševní zdraví. Ať se deprese objeví před nejšťastnějším obdobím v životě nebo po něm, je dobré pochopit své vnitřní potřeby a naučit naší budoucí generaci mít se rád a respektovat druhé. Zároveň přijímat život i se všemi bolestmi a pracovat s nimi. Mít odvahu říct si o pomoc. Tento medailon uzavírá rozhovory se sedmi odvážnými ženami. Odvaha totiž nespočívá v síle fyzické, ale hlavně té duševní. Eliška zpovídala svou kamarádku Michaelu Karásek Čejkovou a zároveň fotografku našeho projektu Odvaha, který momentálně prezentujeme na Designbloku,

EL: Míšo, já jsem si při tom našem focení uvědomila, o čem vlastně ty iniciály celé jsou. Oslovila jsem silné ženy, které si stojí samy za sebou, podvědomě jsem věděla, že tahle cesta je zdravá a správná. Sama mám na krku náš řetěz z písmenek E, ze svých iniciál.  A vlastně až teď si uvědomuji, po dvou porodech, že to hlavní, co má člověk předat dětem, je, aby se měly rády. Mně by asi úplně zlomilo, kdyby to tak u mých dětí nebylo. Možná že to, že právě porod ženu nabije sebevědomím, je nějaký přirozený instinkt. Její vnitřní síla a odhodlání žít v nějaké sebelásce a být dobrým vzorem pro další generace. Co si o tom myslíš?

MKČ: Myslím, že je to úplně přesně, jak říkáš. Po porodu si připadáš silná a pyšná sama na sebe. Máš pocit, že zvládneš úplně všechno, na co si vzpomeneš. Ale i v období po porodu, kdy děti vychováváš a zažíváš s nimi jak hezké chvilky, tak i každodenní boje a vyčerpání, si svou vnitřní sílu uvědomíš. I s ohledem na to, že v rámci rodiny je žena pořád braná jako článek, který to má držet a budovat domov. V těchto chvílích také zjišťuješ, jak je důležité, ohlížet se také sám na sebe, abys zůstala zdravá a mohla být vzorem svým dětem.

EL: ...protože když máš ráda sama sebe, máš ráda i ostatní, a jsi dobrým příkladem.

MKČ: Přesně tak. Myslím, že je důležité, dokázat si vymezit své hranice. To předešlé generace žen nemohly, neuměly. Nerada bych je podceňovala, ale myslím, že naše maminky neznaly „me time”. Čas, v němž si člověk může odpočinout, být sám se sebou. Teď už si umíme říct, že máme dost a zajdeme si k psychologovi, na jógu nebo sami se sebou na kafe. Myslím, že je zdravé si to uvědomit v každodenním běhu, a vymezit si hranice toho, co jsem
schopná ještě ustát a co už by zabilo mé já. Postavit se tím pádem sám za sebe, mít se prostě rád.

EL: Možná to teď vypadá, že se máme hrozně rády, ale myslím, že to je taková nejsložitější věc k tomuhle dojít. Je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě, asi proto přichází s věkem nějaké smíření se sebou samým, ohromná vnitřní svoboda, ke které by měl člověk směřovat.
Čím starší člověk, tím víc je smířený sám se sebou.

MKČ: Přesně tak. Asi hodně zaleží na konkrétním člověku. Ale za mě, vymezit si svůj čas znamená neztratit samu sebe. Své sny a potřeby. Protože když se necítíš dobře, tak se nemohou cítit dobře ani lidi kolem tebe, třeba rodina a děti.

EL: To bohužel nepotkalo tvou maminku, která tohle smíření nenašla.

MKČ: Máma je teď pro mě takový vzor toho, co nedělat. Právě díky jejímu příběhu jsem si uvědomila, jak je důležité o sebe pečovat. Tedy spíš umět se opečovávat, a to jak po fyzické stránce, tzn. cvičit, dobře jíst, tak i po stránce psychické, tedy chodit na terapie. Prostě dělat věci, které dobíjí energii, vytvářejí prostor pro seberealizaci.

EL: Míšo, teď jedno moje přiznání. My dvě jsme se nějak díky vesmíru zase spojily na focení mého portrétu v těhotenství a po porodu. Ty jsi mě oslovila, a to v době, kdy jsi přišla o maminku. Já jsem zrovna skončila těhotenství, které bylo extrémně fyzicky i psychicky náročné, skončilo mým vyhořením a nakonec i antidepresivy. Tvoje maminka vlastně měla neléčené poporodní deprese…

MKČ: Ano, to jsem si složila z různých střípků, toho, co třeba naznačil táta nebo co jsem si já pamatovala z dětství. Po porodu bráchy mámě zřejmě začaly poporodní deprese a tím, že u nás v devadesátých letech nebyla terapeutická praxe tolik běžná a nebyly dostupné informace zabývající se tímto tématem, tak se s tím musela vypořádávat svépomocí. Podle mě se tento neléčený stav postupně rozvinul v deprese, maniodepresivní psychózu a myslím, že pak úplně v závěru, ty poslední roky, už měla nakročeno ke schizofrenii. Máma se s tím nikdy nechtěla konfrontovat, a to v tom slova smyslu, že by si přiznala, že má problém a že by šla vyhledat odborníka. Takže to nechala bujet.

EL: Já jsem díky těmhle našim setkáním a focením v poslední době k tobě našla nějaké zvláštní napojení. Celé focení našeho projektu se silnými ženami a s iniciálou mělo takovou zvláštní sílu. Máš taky ten pocit? Cítila jsi to taky, ten přenos silné energie z různých osudů, některých i pohnutých, kdy člověk pochopí, že všechny cesty vedou k nám samotným.

MKČ: Měla jsem to úplně stejně. Na vybraných ženách mě fascinuje, jak silné příběhy si často ve své křehkosti nesou. Ženy jsou totiž, podle mě, z podstaty takové, že chtějí všechno zvládnout samy, nechtějí se příliš svěřovat se svými běžnými problémy, a vlastně mají pocit, že jejich vnitřní síla znamená, že se se vším poperou a nemusí jim nikdo pomáhat. Ale tragické události, které nás v životě potkají, naše odhodlání a sílu znásobují. I negativní událost, jako když někomu zemře dítě nebo máma, nás posílí, protože se s tím prostě musíme nějak popasovat.

EL: Přemýšlím, jestli ženy nejsou víc citlivé a neřeší víc svoje nitro, právě kvůli tomu, že nemůžou z mateřství vystoupit. Tím nechci paušalizovat muže, ale mám pocit, že když v rodině vyhoří muž, tak odchází a začíná znovu. Ale u ženy to není tak pravděpodobné. Prostě se musíš vždycky vrátit zpátky.

MKČ: Děti jsou takovou kotvou v realitě. A rozptýlením od trápení. Jsou radostí. Ale v něčem je vědomí jejich závislosti na tobě, jakožto primárním pečovateli, děsivé. Když mi zemřela máma, tak jsem si uvědomila, jak většina lidí neumí zacházet se smutkem, tedy spíš s pozůstalými. Že nevědí, jak na pozůstalého reagovat. Mnoho lidí místo toho, aby mě třeba jen objali a nic neříkali, či donesli jídlo, které mám ráda, tak to vlastně komentovali pro mě necitlivým způsobem, což mě házelo ještě více do nepohody. Jedna z věcí, co mě fakt zraňovala, byl výrok, že mám být silná pro děti. Jenomže to je právě to děsivé, že ty jsi tady ta máma, a i kdyby se stalo cokoliv, tak ty tady musíš být a musíš fungovat, protože děti tě potřebují. Což je sice logické a člověk si to uvědomuje, ale když tu sílu nemáš a je ti strašně špatně, tak tě tyhle věty a toto uvědomění dostává do ještě většího zacyklení a úzkosti, že z toho, jak jsi teď přesně pojmenovala, nemůžeš vystoupit a utéct. Že jsi vlastně domov a rodina a nejde to.

EL: To jsem si vyzkoušela při vyhoření během těhotenství, kdy jsem vůbec nefungovala jako máma a bylo pro mě docela úlevné vidět, že se to jakoby dá. Nebo spíš takhle; ono se to nedá, ale jak říkáš, když člověk nemůže, tak se prostě musí zapojit ostatní. To je možná další otázka na tebe, protože pro tebe je teď důležité život pochopit nanovo, v situaci, kdy si tvoje maminka život vezme. Co jsi cítila? To musí být totální tma a samota v tom pocitu.

MKČ: Cítila jsem a stále cítím prázdno a touhu vrátit čas. Potkat se s ní ještě na pár minut. Často uvažuji, co bych mámě řekla, kdybych na to měla minutu. Co bych udělala. Na smrti rodiče je strašně bolestivé uvědomění, že ti odešel primární průvodce, nejbližší člověk, který tě viděl, když jsi přišla na svět, učil tě mluvit, chodit a ví o tobě v podstatě úplně všechno. Člověk, který ti dává bezpodmínečnou lásku. Ve většině případů, samozřejmě. A najednou tady toho člověka nemáš. Partner i kamarádi mohou odejít, ale rodič by za mě měl být jako skála, záchytný bod, který je tady vždycky pro tebe. Když odejde, nejde jeho místo nahradit někým jiným.

EL: Pomáhá ti focení? Protože focení je psychologická věc… Přemýšlíš o tom teď jinak?

MKČ: Focení mi vždy hodně pomáhá. Jsem strašně vděčná za práci, kterou dělám, protože mě baví a naplňuje. Díky čemuž si myslím, že také ještě zůstávám psychicky zdravá. Samozřejmě to trošku bagatelizuju, ale když pak v životě procházíš ne úplně šťastným obdobím, tak přehoupnout se do práce a uvažovat nad projekty, které tě baví, prostě pomáhá. Máš pocit, že se alespoň v některém aspektu svého života cítíš bezpečně a dobře, a to je hodně silné. Když se setkáš poprvé se smrtí někoho blízkého, tak je to tragické, ale zároveň ti to otevře oči. Najednou si vážíš svého času a hlavně si uvědomíš, že chceš čas i věci, kterým věnuješ pozornost, jako např. vlastní projekty, odvádět tak, aby to, co tady po tobě zůstane, bylo kvalitní. Já své fotky a projekty beru jako druhé děti a chci, aby tady po mě jednou zůstalo něco, co mělo nějakou hodnotu, za co se nebudou mé děti stydět.

EL: Uvědomuješ si víc svoji konečnost?

MKČ: Ano, svoji konečnost si teď uvědomuji velmi silně a vlastně v rámci toho i kalkuluju s časem a s tím, co dělám, s kým a jak trávím čas. Prostě už se nechci věnovat hloupostem, ale pracovat na něčem, co má smysl, co třeba někomu přinese radost. A hlavně být s rodinou. S dětmi, dokud jsou malé. S mými nejbližšími, kteří tady už zítra nemusejí být. Vlastně pro mě začaly mít vztahy a totálně obyčejné chvíle, jako víkendové snídaně s rodinou, daleko větší hodnotu než práce.

EL: Setkala jsem se s tím, že když někomu zemřel rodič, tak pro toho člověka byl svým způsobem úlevný nebo osvobozující pocit, že to přišlo. Mám pocit, že se celý život bojíš, až to přijde. Cítila jsi něco takového? Že teď už to musíš jenom nějak zpracovat. Ale teď to říkám jako člověk, který to nezažil, takže nevím, jak to úplně vyjádřit.

MKČ: Úleva v mém případě ještě nepřišla. Myslím si, že do toho bodu dojdu, že budu ráda, že už jsem to prožila a mám tu fázi za sebou. Ale zatím pociťuju velký smutek kombinovaný se vztekem a s pocitem viny, který si musím zpracovat. Kdyby mámina smrt proběhla jinak, tak by možná došlo k tomu, co říkáš, že by to bylo takové smíření.

EL: Máš teď potřebu tvořit i více osobních projektů? Protože děláš hodně i zakázky…

MKČ: Já mám pocit, že po mámině smrti se mi otevřelo jakoby třetí oko a najednou jsem si uvědomila, že nechci ztrácet čas. Mám takový skicák, do kterého si roky píšu nápady na volné série, ale protože zakázek je většinou hodně a mám malé děti, tak se člověk pak věnuje právě spíše zakázkám, protože potřebuje uživit rodinu. Teď jsem si ale řekla, že začnu postupně realizovat věci z těch sešitů. Chtěla bych víc vystavovat a dělat volnou tvorbu. K vystavování jsem si totiž vytvořila určitý blok na FAMU, ale vím, že mi hodně chybí a že bych se k němu chtěla vrátit a realizovat své věci.

EL: To je zvláštní, podle toho jak to popisuješ, jak blízko je pocit z porodu a ze smrti. Dostáváš se hodně sama k sobě, k tomu, co ty chceš. Je to obrácení k pravdě, k pravdivému životu. Možná, že naše společnosti si tohle komplikuje. Řešíme nesmysly, protože nejsme tolik v kontaktu se smrtí. Možná je to výhoda lidí, co mají brzo děti, pokud mají tenhle pocit prozření. Ale je to otázka, možná že věk taky dělá svoje.

MKČ: Myslím, že děti ti určitě tohle prozření přináší, ale smrt je ještě jiná. Najednou se objevil pocit, že moje děti rychle rostou a mám je půjčené jenom na chvíli. Chceš s nimi být co nejvíc a předat jim co nejhezčí dětství, aby na něj jednou vzpomínaly a měli jste hezký vztah. Uvědomíš si, že je potřeba si tyhle okamžiky víc užívat, protože opravdu nevíš, co bude zítra. Uvědomíš si, že nebudeš donekonečna v takové fyzické síle jako teď. A ano, i porod přináší takové prozření, ale myslím, že smrt ještě víc. Ta ti, hodně surově, otevře oči, zvedne ukazovák a řekne, že tvůj čas je omezený a díky tomu se ve tvém životě vykrystalizují věci, které jsou hloupost a za kterými nemá význam se honit. Pochopíš, že některé lidi v životě nechceš, nepotřebuješ s nimi trávit čas a že některé věci nelze odkládat donekonečna.

EL: Jaký mají názor na smrt tvoje děti? Připadá mi, že můj starší syn to teď hodně řešil kolem pátého roku.

MKČ: To je prý kolem pátého až sedmého roku, že si děti začínají uvědomovat smrtelnost. Nám nejdřív zemřel kocour a týden na to moje máma. Obě mé děti nejprve vypadaly, že jsou v pořádku, jakoby je to vůbec nezasáhlo, ale pak se začaly po dvou, po třech měsících ptát. Syn se zeptal, jestli kocoura na jaře zase vyhrabeme a probudíme. A dcera zase jestli babička leží doma na gauči nebo kde vlastně je. Postupně jim začalo docházet, že už opravdu nejsou. Že po babičce zůstaly nějaké věci, ale že už se nevrátí. Starší dcera z toho začala být plačtivá a úzkostná. Je na mě teď hodně napojená, myslím, že si uvědomila, že i já tady jednou nebudu. Více si mě hlídá. A více si říkáme, že se máme rádi. Jsem ráda, že spolu o smrti mluvíme normálně, bez příkras. Jako o něčem, co prostě existuje a co nás všechny čeká.

EL: Připadá mi, že deprese zasahuje do spousty věcí, co každý den děláš, a třeba se ti nedaří, ale neuvědomíš si, že je to důsledek právě deprese, že je to stesk. Ty jsi zmiňovala, že sis to taky delší dobu neuvědomovala, že má tvoje maminka tak závažné problémy. Mně připadá, že ty jsi mimořádně pozitivní člověk, a tak mě zajímá, jestli se tohle u tebe taky nějak změnilo?

MKČ: Jako myslíš mé duševní zdraví? Předtím jsem své duševní problémy hodně ignorovala. Nebrala jsem to tak, že potřebuji odbornou pomoc. Měla jsem pocit, že se z toho vždycky nějak dostanu a že to bude dobré. V loňském roce, když jsem se častěji potkávala s mámou, která měla psychické a existenciální problémy, tak jsem začala pociťovat, že je to pro mě hodně náročné. Až jsem si řekla, že odbornou pomoc potřebuji, protože sama to nezvládnu. Našla jsem si psycholožku a začala jsem k ní chodit pravidelně. Myslím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Když na sezení nejdu třeba měsíc, tak už cítím v sobě takový tlak, protože se potřebuju vypovídat. Došlo mi, že potřebuji nestranného člověka, někoho, kdo
se na určitý problém podívá s nadhledem, trošku mě uzemní a zároveň navede, jak s daným problémem pracovat.

EL: Vnímáš otázku duševního zdraví jako generační problém? Snažíš se, aby tvoje děti věděly, že nemají být tak kritické samy k sobě a že se mají mít rády? Připadá mi, že se ukazuje, jak důležitá je třeba respektující výchova, protože ti dává i zdravý vztah k sobě samotné. Nevím, jestli třeba poporodní deprese může souviset i s tím, jak jsi vyrůstala?

MKČ: Tak to nevím, ale tipla bych si, že asi ano. Je pravda, že s dětmi se hodně otevírají problémy z dětství.

EL: To mě právě taky. Druhé těhotenství jsem vlastně měla náročné psychicky a vyplavaly mi věci, které jsem předtím vytěsňovala a nepřipouštěla si je. Bylo to hrozně zvláštní, jako kdybych byla já to miminko.

MKČ: Mateřství je takový ponor do vlastního dětství. Najednou si s úlekem uvědomíš, že to, co ti tvůj rodič říkal, když jsi byla malá a co ti do té doby přišlo v pohodě, vlastně vůbec v pohodě nebylo! Že si vůbec nedovedeš představit, že bys stejnou věc svému potomkovi řekla nebo udělala.

EL: Řekla bych, že tehdy hlavně nikdo neměl peníze, takže to musel pro ně být velký nápor. Takže se snažím nevyčítat, ale myslím, že je dobré, když se o tom mluví a starší generace přizná, že některé věci nebyly jednoduché. Pro mě osobně je strašně důležité to slyšet, že já jsem nic nezkazila, ale prostě to nebyla jednoduchá doba.

MKČ: Přesně tak, ale myslím, že když dojde k prozření rodiče, který se ti třeba omluví a nedělá, že problémy neexistovaly, tak je to ohromně podstatné. Podle mě je úplně nejlepší, když můžeš s rodičem jít na kafe a říct mu, že ti něco v dětství nebo během dospívání vadilo, a když rodič s tebou o těch věcech může úplně normálně mluvit a neurazí se. Takto podle vypadá zdravá forma vztahu rodič-dítě. Uvědomuji si, že sama nejsem geniální rodič a spoustu věcí mám zakódovaných od svých rodičů a nedělám je dobře, ale zase na druhou stranu si jsem jistá, že kdyby za mnou moje děti přišly a řekly mi, že je na mně něco štve či štvalo, tak je za to nebudu soudit, nebudu naštvaná, ale budu se snažit najít cestu k tomu, jak to zlepšit. Nebo se jim omluvit.

EL: Já jsem si spíš uvědomila, že několik situací, co mě mrzelo, tak bylo ve skutečnosti jinak, nebo rodiče třeba maskovali svůj vlastní smutek. Takže je podle mě hrozně důležité, že já svému dítěti řeknu na rovinu, proč třeba něco dělám takhle. Vysvětluju, analyzuju nějakou situaci, protože kolikrát třeba zjistím, že je to jenom nedorozumění a může se to vyřešit tím pádem hned.

MKČ: Člověk tomu ale musí být otevřený. Což je podle mého jedna z nejhezčích vlastností jaké rodič může mít a předat. To, že dítě s tebou může mluvit úplně otevřeně. Může ti říct, že ses třeba nechoval úplně ok. A můžeš pak, přesně jak říkáš, dojít k tomu, že jsi to dělal z nějakého důvodu, který to dítě nevidělo. Prostě je důležité, že se automaticky neurazíš, nestáhneš a neignoruješ to.

EL: Já jsem jediné své portréty dělala vždy s tebou. Přijde mi, že svítíš, když fotíš. Najednou se jakoby nestydím. Předáváš totální světlo pro nejlepší výsledek, dodáváš odvahu, ráda fotíš ne-modely. Musí to být náročné.

MKČ: To je hezký, Eliško, to mi ještě nikdo neřekl.

EL: Připadá mi, že hodně fotografů je introvertních a čeká na nějakou vhodnou chvíli, kdežto ty si ji dokážeš sama vytvořit.

MKČ: Když mě baví to, co fotím, tak se dostávám do takového transu. Jako bych si dala nějakou drogu. Neberu to tak, že tu dobrou chvíli vytvářím… Z práce právě získávám mentální energii, odpočívám a možná tento svůj pocit přenáším na ostatní.

EL: Já když něco dokončím, tak mi to dodává energii, ale když směřuju k nějakému nápadu, tak mě to vlastně hrozně vyčerpává.

MKČ: Ale tak to mám taky. Když se to vymýšlí, tak to je náročné, samozřejmě.

EL: Nejde to na první dobrou, musíš se nějak přesáhnout.

MKČ: Musíš tu věc najít a neustále posouvat hranice sebe sama. Hledat cesty, které tu ještě nebyly.

EL: Proto jsme studovaly, abychom o tom víc přemýšlely, a proto je to náročné…

MKČ: Směřování k nápadu je podle mě extrémně náročné. A to je to, za co by ti všichni klienti měli platit a co vlastně nikdo platit nechce. Nápady nerostou na stromě. Často třeba jen vnímáš pocit, jak by mělo něco vypadat, ale nemůžeš vůbec najít potřebnou formu, a to je extrémně frustrující. Cesta k nápadu nakonec secvakne a ty cítíš, že to je ono a že to tak má být, za mě třeba světelně, scéna a model. Takže to je „pain,“, ale pak, když už to tvoříš, tak je to strašně hezký, naplňující pocit.

EL: To souhlasím, to je super. Ty ale do svojí práce vkládáš tělesnost, musíš působit na ty lidi a jejich výkon.

MKČ: To máš pravdu, to je někdy vyčerpávající.

EL: Ty se musíš vlastně trochu kontrolovat, řekla bych.

MKČ: Když fotíš portréty, tak každý má hranici toho, co je ochotný pro tebe udělat, jinde. Někdo je úplně v pohodě a chce, aby ta fotka byla dobrá a je mu úplně jedno, z jakého úhlu ho zabereš nebo ho nasvítíš. A pak jsou lidi, kdy to podle mě nesecvakne, kteří extrémně kontrolují, jak co vypadá, jak je co nasvícené, z jakého úhlu se fotí. Tímhle se podle mě pak vytváří zbytečná nervozita a nemůže vzniknout dobrá věc.

EL: Prostě důvěra je důležitá.

EL: Pro co si jedeš na Aljašku? Chci se tě zeptat po návratu, jestli se to naplnilo... Jaká jsou tvoje očekávání?

MKČ: Já tam jedu vlastně hledat sama sebe. Hledat svoje kořeny, protože tam žila moje babička. Emigrovala na Aljašku v roce 1988 za mým nevlastním dědou, který je také z Čech. Vzali se a babička získala americké občanství. Třicet pět let tam žila. Loni v září zemřela, což jsem se dozvěděla úplnou náhodou, když jsem zadala její jméno do vyhledavače a objevilo se parte. Ona s námi nemluvila dvacet pět let. Při jedné její návštěvě Čech se pohádala s mými rodiči a na dvacet pět let se úplně odřízla. Od roku 2000 jsem ji neviděla. Mám ji v takových matných vzpomínkách, ale někdy po narození dětí ve mě rostla potřeba se tam za ní vydat, najít ji a tady tuto potlačenou nebo spíš přehlíženou rodinnou linku rozuzlit. Pochopit ženskou linii. Jenomže babička zemřela, takže jsem to nestihla. Tu cestu jsem totiž odkládala kvůli dětem. Pořád jsem si říkala, že jsou ještě malé a nemůžu nikam takhle daleko a na tolik dní odjet. A s nimi bych tam necestovala, protože je to dlouhá, 24 hodinová cesta. Tak jsem to pořád odsouvala, až bylo pozdě. Babiččina smrt mě vybudila. Najednou jsem si řekla, že už nebudu čekat, protože jediný, kdo z máminy linie zůstal, je mámin táta, a pak právě můj nevlastní děda, kterému je teď osmdesát pět a žije na Aljašce v domově důchodců. Takže mám šanci, že mi dovysvětlí některé rodinné záležitosti.

EL: Hodláš to nějak dokumentovat?

MKČ: Měla jsem sen, než babička zemřela, že o jejím příběhu vydám knihu. Takové deníky, fiktivní rozpravy s babičkou, kterou jsem téměř nezažila. Chtěla jsem jet na Aljašku ptát se lidí, co ji znali, jaká byla a případně se s ní, pokud by ještě žila, setkat (nikde se totiž nedalo dopátrat, jestli jsou s dědou ještě naživu. Na internetu byla uvedena adresa jejich firmy a kontakt, ale na ten se nedalo dovolat). Teď si to spíš představuji, i v souvislosti s mámou, která už nežije, jako takové fiktivní rozpravy s předky, s ženami, z nichž jsem vzešla. Pokládání otevřených, nikdy nezodpovězených otázek. Obrazově bych to chtěla doprovodit svými fotkami, pohledem na místa, která měli rádi, kde žili, a také kolážemi. Ale jedu tam poprvé, tak ještě nevím. Jsem přesvědčená, že tam mě to napadne a bude to dávat smysl a bude to krásný.

EL: Takže ty ses s tou babičkou nikdy nebavila?

MKČ: Bavila jsem se s ní naposled, když mi bylo deset let. Moc si toho už nepamatuju. Vybavuji si její smích a hlas. Také to, jak se mnou pořád něco tvořila. Třeba jak jsme odlévaly sádru do forem nebo navlékaly staré knoflíky, které jsme našly na půdě, na provázky jako náhrdelníky. Přišla mi strašně fajn. Vlastně nevím, co se tak zásadního muselo odehrát, aby přestala komunikovat. Já u té hádky nebyla. Ani jsme se nerozloučily. Prostě se sbalila a už jsme ji nikdy neviděli.

EL: Myslíš, že si šla za nějakým svým snem, nebo to byl spíš únik?

MKČ: Podle mě to nebyl únik, ale naplnění snu o svobodě, které se jí v komunistickém Československu nedostávalo. Po rozvodu, kdy její dceři bylo okolo dvaceti, se rozhodla odejít a žít si svůj život. To mi v něčem přijde velmi silné. A navíc se rozhodla pro tak divokou a nehostinnou zemi, kde je pořád zima, i když je překrásná, co se přírody týče. Na to člověk potřebuje hodně odhodlání. Můj nevlastní děda říkal, že spolu pozorovali ptáky a jezdili do srubu v Kanadě, kde lovili lososy. Byli to takoví svobodomyslní lidé.

EL: Připadá mi, že když někam takhle odcestuješ, tak že chceš prožít život ještě jednou.

MKČ: Máš pravdu. Takový restart a útěk od reality, která tě třeba nenaplňovala, ale protože jsi měl rodinu, malou dceru, tak jsi utéct nemohl.

EL: Tohle mě tedy taky něčím láká… Vyzkoušet, co opravdu chceš. Máš všechno určené rodinou, ale nejsi si úplně jistá, co by byla tvoje skutečná touha.

MKČ: Napadlo mě, že možná měla pocit, že nežije život tak, jak by chtěla. A pak nabrala odvahu a sílu, sbalila se a odletěla. Což se může zdát sobecké a v nějakém slova smyslu asi je, ale na druhou stranu měla dospělou dceru a tímto krokem se osvobodila. Cítila se dobře a žila podle svých představ.

EL: Připadá mi, že když o ní mluvíš, tak že máš něco z ní. I stylem focení mi připadá, že jsi dobrodruh. Mám pocit, že i focením jako bys něco hledala, nějakou pravdu možná. Nespokojíš se jenom se splněným úkolem.

MKČ: Asi z ní něco povahového mám. Jsem přesvědčená, že kdybych se s ní setkala, tak bychom si lidsky sedly. Měla, stejně jako já, ráda dobrodružství a nebála se dělat kroky mimo zažité stereotypy. Pořád něco tvořila. Milovala přírodu.

EL: Ale na druhou stranu si říkám, že třeba je to osud, že jste se nepotkaly. Třeba by tě stáhlo k něčemu, co by třeba taky nebyla úplně stoprocentně tvoje cesta.

MKČ: To máš pravdu. Já se s identitou předků nechci moc ztotožňovat, chci si jít vlastní cestou. Ale je pro mě důležité generace, které tu byly přede mnou, pochopit. Protože podle mě, když nepochopíš vlastní kořeny, nemůžeš vědět, kdo jsi.

EL: A jak ses vlastně dostala k fotce? Je tam taky nějaká linie?

MKČ: Můj prapraděda byl akademický malíř, učil se u Maxe Švabinského. A aljašská babička byla zase designérka hraček. Pracovala v Uherském Hradišti pod vedením Libuše Niklové. Zrovna nedávno jsem doma objevila fotky, jak je s Libuší v ateliéru, koukají na návrhy a o něčem diskutují.

EL: To je takové pohádkové, když jsi ji reálně nepoznala, tak si ji můžeš do jisté míry idealizovat. Něčím je to nebezpečné…

MKČ: S mou povahou je to strašně nebezpečné. Jsem expert na idealizaci vztahů a lidí, vím
to o sobě. Jako bych zatvrdla někde ve věku osmi let, jsem pořád na takovém obláčku. A pak se budím do reality, která mě profackuje.

EL: Ale mně připadá důležité si tohle držet, když jsi kreativní. Musíš si držet dětskou linku, protože ji člověk vlastně až tak neopustil. Jak jinak to máme dělat?

MKČ: Máš pravdu, žijeme v takové představě o dobrém světě. Myslím ale, že pro moji rodinu je to hrozně zatěžující. Říkají mi, že mám tendenci si věci idealizovat, často ale můžou být špatné a zlé, a že se na to musím připravit. I když teď pojedu na Aljašku, tak můžu slyšet věci, co se mi nebudou líbit a co nebudou podle mých představ a musím se s tím naučit žít.

EL: Zároveň ty si to přetavíš do své vizuality. Z té surovosti čerpáš a přetavuješ to do nějaké krásy.

MKČ: Ano, to máš pravdu.

EL: Moje poslední otázka je... pojď sem! Po svých hospitalizacích jsem cítila větší potřebu se obejmout s lidmi, co mám ráda, a dát jim to najevo, i když jsem to nikdy moc nedělala. Cítím se s tebou přirozeně, protože ty jsi takový přirozený člověk, ale to je vlastně jedinečné. Tak pojď sem! Jsme mámy, my to zvládnem, viď :)

MKČ: To je hezký. Já tě mám taky ráda, Eliško ☺

EL:  Míšo, tak vítej zpátky! Ráda bych doplnila poslední otázku po tvém návratu z Aljašky, jak jsme se dohodly. Podařilo se ti nalézt sama sebe, rozklíčovat svou identitu?

MKČ: Můj výlet na Aljašku byl jako vstup do jiného světa a to jak do toho nádherného vnějšího, tak do toho ne úplně veselého, mého vnitřního. Díky možnosti vyklízení babiččina ateliéru, bytu a setkání s lidmi, kteří ji znali, jsem se dostala k informacím, které mi pomohly pochopit její povahu, život a způsob myšlení. Mnoho artefaktů, jako rodinné dopisy, otevřely bolavá místa, ale zároveň jsem našla předměty, které svědčí o tom, že na nás nechtěla zapomenout. Díky sesbírání těchto poznatků se cítím posílená a musím říct, že i pyšná sama na sebe, že jsem se rozhodla postavit čelem informacím, které nejsou příjemné, ale mohou vést k uzdravení a zasazení mého já do rodinného kontextu. A to si myslím, že je pro každého člověka, který chce rozumět sám sobě, velmi důležité. I v souvislosti s tím, že pak může, uzdraven, přistupovat s tímto vědomím k výchově svých dětí.

 rozhovor – Eliška Lhotská s Michaelou Karásek Čejkovou
foto – Eliška Lhotská
edit – Sabrina Muchová

Odvaha žít dál po ztrátě syna.

Anna Lundáková je podnikatelka v marketingu, trojnásobná maminka, jejíž syn Vincent trpěl vzácným mitochodriálním onemocněním, Rozhovor s Annou vedla filozofka Sabrina Muchová, fotila Michaeala Karásek Čejková. Backstage fotografie jsou od Elišky Lhotské. 

" Šperk je pro mě odkaz. Je pro mě nositelem příběhu, milníku života, je to jubileum. Pro mě šperk nese hodnotu vzpomínky.  

 



S.M.: Jakmile se člověk ocitne v těžké životní situaci, lidé mohou mít předem daná očekávání o tom, jak se má chovat, přitom každý má svoje individuální potřeby a projevy. Myslíte, že bychom se měli naučit více respektovat různorodost reakcí a přestat škatulkovat?

A.L.: Určitě by bylo skvělé neškatulkovat, ale já bych viděla největší problém v komunikaci. Možná než se zaměřovat na tohle, tak je lepší zaměřit se na to víc se ptát, víc pomoc nabízet a nebát se jít do přímé komunikace, přímé konverzace, než si uděláme názor. Vlastně ať je to názor jakýkoliv, jde především o tu pomoc.

S.M.: Myslíte, že tedy může být prospěšné otevřeně se druhého zeptat, co můžu udělat, jakým způsobem nejlépe pomoct?

A.L.: V našem případě to tak bylo. Je to tak těžká situace, že i to nejbližší okolí se vlastně bojí pohlazení, bojí se třeba jenom otevřít to téma, a to nejenom v ten daný moment, ale i v pokračujícím životě. Mají pocit, že vás tím zraní, ale vždycky máme volbu odpovědět ano, nebo ne. Takže kamarádka když chce zavolat, ať zavolá, a buď to zvednu, nebo ne. Možná je řešení nezaměřovat se na sebe a na svoje názory, ale zaměřovat se na potřeby ostatních, a prostě nabízet a ptát se.

S.M.: Myslíte, že je naše společnost dostatečně empatická, nebo se naopak stává víc necitlivou a citlivost naopak mnohdy kritizuje, třeba i v souvislosti s obviňováním mladší generace z přecitlivělosti?

A.L.: Myslím, že určitě se to víc rozebírá a myslím si, že je to hrozně dobře. Plyne z toho hodně velké ponaučení, pro naši starší generaci, která je zvyklá všechno před sebou valit, že to možná není dobrá cesta, že je možná dobré občas zvolnit a třeba se zamyslet vnitřně v sobě na to, co cítíme, jak prožíváme a co to s námi dělá a jak bychom to chtěli. Já mám pocit, že se empatie ve společnosti hodně zlepšila. Ale je taky dost možné, že jsem v nějaké svojí bublině, takže to na mě prostě nedopadá tolik. Ač jsem se to sama musela taky trochu učit, přijímat i to, že někdo může věci vidět a vnímat diametrálně jinak.



S.M.: Co pro Vás znamenají šperky?

A.L.: Šperk je pro mě odkaz. Je pro mě nositelem příběhu, milníku života, je to jubileum. Pro mě šperk nese hodnotu vzpomínky.

S.M.: Co pro Vás znamená odvaha?

A.L.: Odvaha pro mě znamená pustit to, co pustit nejde. S největší láskou, svobodou, nechat to jít.



S.M.: Zkuste sama o sobě přemýšlet ve třetí osobě. Proč A jako Anna? Jaký okamžik byl pro Vás v životě transformativní a přiměl Vás vážit si sebe sama a své hodnoty? Takový, kdy jste stála sama za sebou a pomyslně byste si nasadila svou vlastní iniciálu.

A.L.: Pro mě nejvíc transformativní bylo úmrtí syna, a to, když jsem si v ten moment řekla, že stojí za to žít dál a že chci žít dál. Bylo to hlavně proto, že jsem věděla, že chci nést myšlenku, že život by opravdu měl být v radosti každý den a všechny naše kroky by se tím měly řídit; jak a s kým pracujeme, s kým se přátelíme, jak žijeme a jak chceme žít. Takže za to bych si to áčko dala ve zlatě i s diamanty.

Credits projektu Odvaha: 
Foto: Michaela Karásek Čejková
Model: Anna Lundáková
Styling: Liz Ovcharenko
Šaty: Michaela Karlová
MUAH: Nela Kučera
Rozhovor: Sabrina Muchová

„Je pravda, že třeba z hlediska cestování, kdy si člověk říkal, už nebudu nikdy cestovat, když budu mít děti, tak to naopak s dětmi je nejvíc cestování, co jsme kdy zažili. To mě docela překvapilo.“ - Ondřej

Další medailon uzavírá letošní rodinnou trilogii od Elišky. Po medailonu s Eliškou, s jejím synem, přichází dvoj-rozhovor s jejím tatínkem, sklářským výtvarníkem, zakládajícím členem skupiny Tvrdohlaví Zdeňkem Lhotským, který realizoval například Sarkofág pro dánskou královnu s Bjornem Norgardem nebo několik autorských děl do nového Fairmont Golden Prague (bývalého InterContinentalu). U příležitosti Dne otců odpovídal společně s Eliščiným partnerem Ondřejem Vicenou, který je rovněž umělcem, ale také designérem a hudebníkem. "Tátové nejsou mámy, ale potřebujeme je. Dávají nám svobodu, bezstarostnost. Mohla bych spoustu věcí na vztahu s tátou řešit, ale beru vše jako přirozenou součást mě. Devadesátky nebyly jednoduché pro nikoho. Táta mě formoval svým workoholismem, který jak jsem po porodech zjistila, není nic pro mě, zároveň se práce díky tomu stala přirozenou součástí mě, jen teď vím, že život je i tam venku. Čas pro moje děti s jejich tatínkem bude vždy důležitý, protože tátové berou život s nadsázkou, humorem a s vášní se stávají průvodci naší historií a poznáváním celého světa. " Přečtěte si o mezigeneračním vnímání otcovství, o rozdělení péče o děti a o vztahu rodičovství k práci.

EL: Včera se mi zobrazila reklama na Instagramu, byla to limitovaná edice kávy, a to balení se jmenovalo „Nej táta“. Přišlo mi to docela vtipný. Zcela otevřeně říkám jako člověk, který má spíše feministické smýšlení, že si myslím, že nic takového neexistuje. Ale stejně tak neexistuje „nej máma“, abych nebyla nespravedlivá. Celý život pracuju v ženském kolektivu a vím, že obecně to s vámi muži a otci není vůbec snadné. Žena musí v dnešní době zastat mnoho rolí a být zároveň rodině věrná a ještě u toho krásná a být dobrou, podporující ženou. Být s dětmi nonstop, není vždy svobodné rozhodnutí, spíš mám na mysli situace, kdy si žena nevybere, že zůstane s dítětem. Mnohokrát se mi stalo, že jsem ustoupila, abych byla přítomná máma, i když jsem byla zrovna mentálně na dně, ale muž většinou nemusí. Na druhou stranu i díky vám vím, že je dost subjektivní, co je pro dítě nejlepší. Pro mě nakonec třeba ta svoboda s tebou tati, byla v životě důležitý aspekt. Taky vnímám, že muži jsou v postavení k dětem víc sobečtí, a to mi koneckonců přijde v některých ohledech do života užitečné. Dítě se stává víc samostatné podle mě právě s tatínkem. Co je pro vás „nej táta“? Co si myslíte, že jsou vlastnosti nejlepšího táty?

ZL: To je strašně těžký, to bys musela definovat, co se od toho táty očekává.

EL: Je něco, na čem si chcete ve vztahu k dětem trvat? Připadá mi, že žena se snaží být třeba důslednější ve výchově, nebo hodně empatická. Zvládáte vy, když současně pracujete, o tom takhle přemýšlet?

ZL: Já ti k tomu řeknu slogan mýho kamaráda, který zní strašně krutě, ale ve své podstatě je to kostra pravdy: když hodně pracuju, tak si moje manželka stěžuje, že nejsem vůbec doma, a když pracuju málo, tak si stěžuje, že nemáme žádný prachy. A to je tak ve zkratce.  Je otázka, kde je stanovená hranice, jestli je dobře, když je chlap pořád doma, anebo jestli je dobře, když pořád pracuje. To je potřeba si vytyčit, co se vlastně po tom chlapovi chce. Já považuju za úplně přirozené, když má muž nějaký cíl, tak že na něm pracuje, ať je to práce nebo koníček.

EL: Teď to ale spíš hodnotíš v postavení k rodině, ale já myslím vyloženě, když bys řešil vztah k dětem. Já si upřímně myslím, že tys o tom moc nepřemýšlel, možná až teď. Byl jsi zaměřený víc na práci, bylo ale něco, co jsi měl pocit, že je pro tebe hrozně důležité předat dětem?

ZL: Já jsem naprosto přesvědčený, že ano, ale nejsem příznivcem předávání tím, že vezmeš dítě, ukážeš mu, že tohle je pilník a dělá se s ním tohle a tohle. Děti automaticky odezírají a napodobují rodiče a pochopitelně můžeš něco to dítě aktivně učit, ale hlavně si myslím, že je potřeba, aby dítě vidělo, co se děje. Vy jste podle mého viděli, co já dělám, nebyli jste tomu vzdálení.

EL: Myslím, že já jsem si v konečném důsledku z toho docela dost vzala. Spíš být přítomný někomu, kdo třeba aktivně plní svůj sen. Když se jedinec zaměřuje hodně na dítě, zapomíná pak žít. Ale neříkej mi, že jsi byl tak uvědomělý, že jsi to měl takhle promyšlené.

ZL: Vůbec ne, vůbec ne.

EL: Kde ses tohle naučil, z čeho jsi čerpal? Teď je to hrozně složité, protože my si o všem můžeme číst, jak to dělat nejlíp, ale kde vy jste vlastně mohli čerpat informace, s ohledem na výchovu?

ZL: My jsme o tom vůbec nepřemýšleli, je přece spousta věcí, o kterých se v rodinách vůbec nepřemýšlí. Člověk se sám od sebe se naučí spoustu věcí. Nikdo tě nenaučí chodit, musíš se naučit chodit sama a tak dále. Já to považuju za úplně automatický, jako když prší, tak se schováš, je to intuitivní věc.

EL: Tohle je třeba náš problém – nebo nevím, jak to má Ondřej -, že o výchově moc přemýšlíme.

ZL: Dneska se všechny věci moc řeší, ale jsou v podstatě strašně přirozené.

EL: Byly za vás dostupné nějaké studie, kde sis mohl najít, že když se budeš takhle starat o dítě, když něco uděláš, tak to v něm zanechá určité stopy?

ZL: Za nás byly studie, na základě kterých musely být zdi natřené do výšky metr padesát omyvatelnou barvou, aby byly hygienické, a takovéhle blbosti. Ale já si myslím, že za dvacet let se zjistí, že věci, co se dneska řeší, byly blbosti, a bude se řešit zase něco jiného.

EL: Ale zároveň mi přijde, že to jsi mi předal ty, že je dobrý věci řešit. Mám pocit, že díky tobě jsem víc taková, že všechno řeším do posledního detailu.

ZL: Já jsem rád, že ty věci můžeš řešit teď na svobodě, že je nemusíš řešit v kriminále; k tomu jsem vás vychovával. Takže to jsem vás vychoval asi docela dobře. Ale zároveň já jsem vás nevychovával úplně systematicky, ale přirozeně. Když jsme byli spolu, tak vy jste viděli, co já dělám, co vařím, kam jedeme na lyže, a nevím, co všechno. Já si myslím, že by se tyhle věci vůbec nemusely řešit, že jsou automatické.

OV: Já se přiznám, že to tak úplně nemám, že bych studoval nějaké příručky a poslouchal hromady rozhovorů, jak se má co dělat a podobně. Ale je pravda, že dneska se toho hodně řeší víc, asi…

EL: Ale máš docela dobrou intuici…

OV: Trávím rád čas s rodinou. Ale spoustu věcí je jinak, v minulosti třeba bylo třeba úplně nemožný být u porodu, protože ta strana (KSČ) to ani nechtěla. Teď když jsem poslouchal rozhovor o KLDR, tak mi připadalo, že tady bylo něco podobného, co je teď tam, ale dospělo to tam k něčemu úplně jinému. Ale myslím, že za to, jak v minulosti společnost vnímala vztahy, mohla i ta doba.

ZL: Ale já si nemyslím, že za to, že chlapi nebyli u porodu, mohla strana. Nemocnice na to ani nebyly zařízené, byly ve strašném stavu a prostě to nebylo zvykem. To nebylo vinou strany, po válce bylo všechno úplně jiné. Věci se mění úplně logicky, před sto lety bylo nepředstavitelné, že by ženské šly do práce, bylo normální, že holky ani nebyly vzdělané. Nepočítalo se s tím, že budou potřebovat vzdělání, na co… Byly doma, staraly se o děti, staraly se o muže, staraly se o domácnost, a to je dneska přece taky úplně jiné.

OV: A neměly volební právo, i když v nedávné minulosti vlastně všichni volili jednu stranu.

ZL: No, to dlouho neměly. Věci se fakticky mění, ale já nevím, jestli jsou dneska nějak zásadně lepší… Přijde mi, že dneska je život všeobecně pohodlnější. Lidi se zbavují nějakých přítěží nebo zátěží, což jim dovoluje mnoho věcí, jako je technika, určitá životní úroveň a tak dále.

EL: Maminky mají podle mě přirozenější pud děti ochraňovat. .

ZL: Tak to je jasný, ne? To by tak mělo být.

EL: Ale proč?

ZL: No, je to geneticky dané, matka je matka. Není to u každého přírodního druhu a mám pocit, že lidský otec je víc pečovatelský než třeba u medvěda. Medvěd vůbec neví, že se mu narodí medvídě, ten oplodní medvědici a táhne pryč a je mu to jedno, co se děje. Sloni to mají podobně, opice to mají podobně. Otec tam nikdy není dominantní. Jsou určitě přírodní druhy, kde se samci starají víc než samice, ale to jsou úplné výjimky. Myslím, že to je přirozené, že emotivní přenos mezi matkou a dítětem je velký.

OV: V určitých situacích mám pocit, že já se spíš snažím nastavit, že si to dítě nemůže dovolit úplně všechno. Mám tyhle tendence, že máma je ochranitelka a táta spíš občas bručí.

EL: To souvisí s mým dalším mým poznatkem. Já se vztahu k synům cítím být stále jako jedno tělo, pupeční šňůra už tam sice není, ale to pouto je největší v každém ohledu i detailu. Jednomu je teď pět a jednomu dva měsíce a pořád trvá ta vazba, že by se člověk prostě rozdal. To jsi vlastně potvrdil v tom medvědovi, tati. Ale muž pak má vazbu i k ženě, ne? Připadá mi, že žena je hodně vázaná na děti, ale muž udrží rodinu, protože má podobnou vazbu i k ženě.

ZL: Je to určitě hodně kulturně zakotvené. Na hranicích Indie s Pákistánem to funguje tak, že chlap má dvě a více žen, a je to dané tím, že by to s jednou ženskou nezvládl uživit a obhospodařit. Žena je s dítětem spojená fyziologicky úplně těsně.

EL: Googlila jsem si, co se změní po šestinedělí, protože jsem si říkala, co se vlastně stane potom, nějaká tlustá čára, jelikož už jsem to od posledního porodu zase zapomněla. Teď když jsme to vlastně čerstvě prožili, tak mi přijde, že to bylo hrozně důležité, že je to takových šest neděl pro toho tátu. Zjistí, že má dítě, kdežto ženu už to nevykolejí, ta se už devět měsíců připravuje i hormonálně. Připadá mi, že pro vás všechny zásadní životní otázky začnou porodem, pro nás je to vyvrcholením něčeho, co už začalo, není to tak náhlé. Ale pro toho chlapa to znamená, a to nemyslím nějak negativně, že se šest neděl smiřuje s tím, že má dítě, že si vytváří vztah k rodině, vytváří se systém fungování rodiny.

ZL: Ale to tak asi mají oba. Ono je to jiný u prvního dítěte a u druhého. Já si vzpomínám, když jsi byla těhotná s prvním synem, tak jak jsi tady skuhrala na kanapi, že už bys chtěla, aby to skončilo, a já jsem ti říkal, že to teprve začne. Podle mě šestinedělí je definované fyziologicky…

OV: Nemáš přijít do styku s nemocemi…

EL: Ono se to tak vnímá, jako ozdravné.

ZL: To vy zjistíte, ale na ty děti si prostě nikdy nezvykneš dostatečně, protože tě v každé fázi budou překvapovat příjemně nebo nepříjemně.

EL: Ondřeji, co to tobě předalo, když jsi byl u porodu? Můžeš to teď předat tady tátovi.

OV: Dovolili mi přestřihnout pupeční šňůru, to byl zlatý hřeb… U toho minulého porodu jsem z toho byl strašně vyděšený, takže teď u druhého jsem byl, i tím, jak to bylo hrozně rychlé, víc v klidu.

EL: A co ti to dalo?

OV: Druhé dítě mi dalo to, že si člověk začal uvědomovat tu křehkost, že to všechno mohlo být úplně jinak.

EL: Tati, ty jsi říkal, že smrtelnost sis hodně uvědomil narozením mého bráchy, tvého prvního dítěte. Zajímá mě, co si člověk uvědomí, když se mu narodí vnouče? To už máš trochu pocit, že ti běží čas, ne? 

ZL: To s tím kupodivu nesouvisí. Do nějakých, třiceti pěti, třiceti let, se člověk cítí nesmrtelný, vůbec to neřeší. Ale s vnoučetem to je úplně jiný pocit.

EL: Mě třeba překvapilo, jaké to je, když se ti narodí druhé dítě. Připadá mi, že je to, jako když dostaneš novou šanci. To se ti za život moc často nestává, že bys něco tak důležitého opakoval. Je to jako by ses vracel v čase, jako kdyby sis mohl dvakrát prožít třeba pubertu. V tomhle mi to připadá hrozně zvláštní.

ZL: Některé ženské to prožijí třeba devětkrát v životě, tuhle druhou šanci.

EL: Vnímáš to tak, že třeba nechceš udělat nějakou chybu podruhé, že už tak nějak víš, čím si projdeš a chceš si z toho vzít jenom to dobré…

ZL: To nevím, myslím, že takhle to nefunguje. To nemusí být druhým dítětem, může to být tím, že jsi o pár let starší, že se máš jinak, než ses měla, to je strašně těžké vázat to k dítěti. Nejsou tam úplně stejné výchozí podmínky. Děti člověk nevnímá jako bonus, ale jako součást života, jako věc, po které toužíš a která nějak přijde. Ale vnoučata jsou obrovský životní bonus. Dítě je taková skoro až pozitivní potřeba, ale vnouček nebo vnučka jsou takový krásný bonus. Je to i tím, že člověk je zbaven těch dennodenních starostí a v podstatě si z toho jako děda nebo babička vyzobává jenom ty hezký věci, jenom ty, které tě naplňují pozitivitou.

EL: Tak to mě občas přijde, že jsem taková babička… 

Oba pracujete částečně na svých věcech, stejně jako já. Je pro vás nakonec i ve tvorbě rodina důležitá? Já mám pocit, že mě hormony spíš posouvají na kolej, kde je člověku práce trošku víc jedno, kdy se snažíš být efektivnější, šetřit peníze i energii pro děti. Muži mají naopak pocit, jakoby si narozením dětí uvědomili, že je čas něco ukázat nebo dokázat, udělat nějaký kariérní zářez. Posunulo vás tohle? Jak myslíte, že by vypadala vaše kariéra, kdybyste neměli děti?

OV: Já vůbec nevím.

EL: Ale mě přijde, že nás to zrovna oba nakoplo docela kupředu.

OV: Je pravda, že třeba z hlediska cestování, kdy si člověk říkal, už nebudu nikdy cestovat, když budu mít děti, tak to naopak s dětmi je nejvíc cestování, co jsme kdy zažili. To mě docela překvapilo. Ale v tom, co my děláme, tak bych řekl, že jde spíš o různé příležitosti, není to tak, že by člověk systematicky budoval kariéru, ale jde spíš o to, co život přinese, nebo jaké možnosti nabízí. Je to jako sbírání různých náhod. Ale samozřejmě člověk si teď hodně uvědomuje čas, vymezování času je hrozně složitý.

EL: Mně spíš přijde, že když jsme děti neměli, tak že čas nebyl vůbec ohraničený. Pro mě to možná bylo trochu nudný, protože ta motivace nebyla taková, věci dotahovat…

OV: Ale na druhou stranu jsme měli první dítě v covidu, hned jak začal. Člověk měl pocit, že se mu život změnil hodně i kvůli pandemii, a my jsme se vlastně trošku zastavili spolu se světem, a to bylo nakonec super.

EL: To je pravda.

OV: Takže to pro nás nebyl takový šok.

EL: Tati, udělal bys v životě něco jinak? Devadesátky byly dost divoké, i v tom smyslu, že chlapi si hodně jeli po svojí ose. Kdybys žil v roce 2025, myslíš, že bychom vyrůstali společně jako rodina, že by ti na tom třeba víc záleželo? Jaký na tebe mělo vliv to, že jsi brzo přišel o svého tátu? Možná jsi měl pocit, že otec nemá v rodině takovou důležitost.

ZL: No, já mám pocit, že pro mě otcovství bylo důležité a vy jste nikdy nebyli úplně bez táty.

EL: Tati, ty jsi docela dost cestoval, viděl jsi ve světě ten rozdíl žití rodiny ve společnosti oproti tomu, jak to bylo u nás. Žena byla víc podporovaná v tom mít nějakou práci. Dost často mi přijde, že bylo ultimátní jak pro matku, že se musí rozhodnout, jestli bude mít karieru nebo rodinu, tak ale i pro otce. Otec byl tlačený do toho, aby se věnoval zejména pracovnímu životu. Netrávil tolik času s rodinou, fokusoval se na svůj výkon a seberozvoj. Zatímco na západě už byly role v rodině více vyrovnané. Máma říkala, jak utíkala domů, když mě měla kojit, protože prostě nebylo normální, že by žena kojila venku. Napadlo vás jako muže se nad tím třeba víc zamyslet, jak je to absurdní? Já si teď klidně kojím někde v kavárně a u toho třeba pracuju na mobilu nebo na počítači. Vnímáš to nějak ty, třeba i díky mně?

ZL: To je víc problémů dohromady… Co znám lidi na západě, začínající umělce, tak žijí všichni úplně stejně, jako jsem žil já. S tím, že ženy nesměly kojit, taky nesouhlasím, ale taková prostě byla společnost. Kdybych zakládal firmu dneska, tak si nemyslím, že bych se tomu věnoval s menším nasazením, protože když zakládáš firmu, tak tomu věnuješ absolutně všechno, jelikož to jinak nejde. Podnikání musíš dělat na špičkové úrovni, jinak to nemá skoro smysl. A co se týče umění… já to nemůžu dělat jako přednosta stanice, který maluje jenom v neděli po obědě, když má čas, buď se to dělá naplno, nebo to pro mě nemá smysl dělat.

EL: Možná je to jen moje bublina, ale mám pocit, že hodně často dostávají slovo matky. Mě by potěšilo, kdybych slyšela z úst třeba muže z tvojí generace, tati, že mu to přišlo prostě bizarní, že se nemohlo kojit a že s tím nesouhlasí. Mám pocit, že se teď hodně vyslyší zájmy mámy, ale je otázka, jak by to vlastně chtěli tátové. Ondřej mi říká docela často, že si přijde bizarně, když je někde se starším synem na pískovišti a je tam jediný chlap. I v práci by měli lidi být benevolentnější vůči mužům. Mám pocit, že za covidu celá společnost najednou zjistila, že spoustu lidí nejsou jen zaměstnanci nebo pracovníci, ale jsou to hlavně rodiče a jsou to právě třeba i tátové. Přišlo mi, že z toho najednou všichni byli omámení a fascinovaní, že mají lidi děti, přitom je to hrozně přirozený.

OV: Mně přijde, že dneska se lidi hodně soustředí na kariéru, proto i my máme děti později. Někteří lidi kolem nás děti ani vůbec nemají, protože se prostě do toho bojí vkročit.

EL: Možná proto, že se chce realizovat třeba i ta ženská…

ZL: Ale kdyby Ondřej dělal u soustruhu v Kolbence, tak prostě nemůže být na pískovišti s dítětem.

OV: To je pravda…

ZL: Vy podle mě žijete v takové bublině lidí, kteří si tohle můžou dovolit. Ale osmdesát nebo pětaosmdesát procent pracujících si to dovolit nemůže.

EL: A není to chyba? Že ti chlapi od soustruhu nemůžou být na pískovišti… Problém mi připadá, že je v tom, že matka se má buďto plně vrátit do práce, což je komplikované, protože když dítě je nemocné, tak to prostě plně nejde. Tady ta možnost, že by opravdu oba rodiče byli v práci napůl, moc není. My máme štěstí, že oba shodou okolností podnikáme, takže jsme si to tak na začátku řekli, že to takhle chceme, že i Ondřej chce být napůl s dětmi. Podle mě je to dítě jinak je docela ochuzené tím, že s tátou nemůže trávit tolik času. Když ten chlap přijde z práce, tak děti už se uspávají, dá jim maximálně pusu a vlastně se spolu vůbec nevidí. Bylo by dobré, kdyby ten systém víc umožňoval to, že by matka nebyla vyřazená celou dobu, co je na mateřské, ale mohla částečně fungovat i společensky, a zároveň by muž mohl být víc s dětmi. Ne že by musel hned být na celé mateřské. Mně přijde, že na tohle nejsme moc nastavení.

ZL: Já bych byl rád, aby všechny bytosti byly šťastné, ale život je někdy skutečně nemilosrdný. Ne v tom, že by byl nějak strašně zlej, ale musí se stát strašně moc věcí a udělat hodně věcí, aby zase jiný věci byly. Já bych taky byl radši, kdyby všechno bylo jednoduchý a krásný a lidi se na sebe usmívali, ale ono to prostě takhle není.

Dneska je doba, která byla před padesáti lety absolutně nemyslitelná. Je hodně rodin, hodně párů, kde ženská vydělává víc než chlap. Pak je na místě, když se ti dva dohodnou, že je výhodnější, když žena vydělává víc, tak aby muž byl s dětmi na pískovišti, a přijde mi to úplně normální, úplně přirozený. Ale dřív to nebylo možný, byla tu diskriminace, když chlap a ženská dělali v práci stejnou profesi, tak ženská brala míň.

EL: Mrzí tě třeba, že jsi nebyl u porodu?

ZL: Nemrzí. Já bych se z toho asi zbláznil. Kdybych byl z vaší generace, kde je to normální a kde se to normálně přijímá, tak by mě to asi mrzelo.

EL: Když jsi dělal Sarkofág, úplně náhodou jsme se o tom dozvěděli od někoho na ulici a tys to vlastně dělal už sedm let a my jsme to vůbec nevěděli. Máš pocit, že rodina je něco, na čem teď stojí i tvoje mentální pohoda? Vím, že sis toho naložil teď hodně…

ZL: Zaprvé vás s tím nechci otravovat, nepotřebuju v rodině řešit, co děláme za zakázky… Asi jste si všimli, že dělám InterContinental…

OV: To už teď jo.

EL: Ten Sarkofág, to byla docela významná věc, to mě překvapilo, že ses nezmínil, že děláš sarkofág pro dánskou královnu…

ZL: Moje máma to řešila strašně moc, pak mě seřvala, když jsem jí ukazoval Blesk, ve kterém o tom vyšel článek. Ona furt chtěla vidět výstupy a média, a první vyšel právě Blesk. A moje máma otevřela tu danou stránku a řekla mi: „A proč seš tam s Jakešem?“ Protože tam byl článek o Jakešovi.

OV: Stejně je to taková zvláštní zakázka, protože se to dílo bude řešit v okamžiku, který teprve přijde.

EL: Ondřej si trochu dělal děti kvůli tomu, že se mu líbí Vánoce, a chtěl to s někým sdílet. A pak se mu líbí, že jeho děda měl dílnu a má sen, že by starší syn za ním chodil do dílny. Je to tak?

OV: Tak to mi možná taky připadalo zajímavý… Ale ty Vánoce, to je pravda. Když jsem viděl u bráchy děti, tak jsem si říkal, že by mě vlastně v budoucnu štvalo, kdybych neslavil Vánoce s dětmi.

EL: Čeho si u tebe vážím, i když nevím, jestli to bylo programově, je to, že jsi nám nedal nic moc zadarmo. Řada lidí si myslela, že jsi mi se vším pomáhal, ale ty jsi vlastně učil tím, že jsi nám moc neporadil, věděl jsi, že si na to člověk musí přijít sám.

ZL: Eliško, já jsem se ti několikrát pokoušel radit něco s focením a ty jsi mě vždycky tak seřvala, že jsem se na to pak vyprd. Ty nejsi ten typ, co by zrovna přijímal dobře cizí rady. Ale to je asi v pořádku, protože děti nejsou dobří přijímači rad.

EL: Já jsem byla vždycky hodně nesebevědomá, co se týče veřejného vystupování, a máma vystoupila jako ta pravá matka, když mi řekla, že když mi něco není příjemné, tak ať to nedělám, a tak nějak to se mnou sdílela. To mi připomíná, že když jsem vodila staršího syna do školky, tak jsem tam v šatničce brečela s ním. A tím vlastně to dítě trochu potápíš. Kdežto ty jsi mi řekl, že jestli chci tuhle práci dělat, tak to tak prostě je dané, bude ti to nepříjemné, ale musíš to udělat.

ZL: Když jste šli ty i tvůj bratr do školky, já jsem to skoro obrečel. Vzpomínám si, jak mě ten systém prostě žral a jak jsem si uvědomoval, že tím, že vstupuješ do toho systému, tak ztrácíš sám sebe, ztrácíš všechno, ale nedá se s tím nic dělat.

EL: Já nevydržím přejít synovy emoce, hrozně to s ním sdílím. A přijde mi, že otcové jsou v tomhle silnější.

ZL: Na to se dneska zapomíná, ale dobré věci v podstatě vznikají z bolesti práce. Když chceš najít to, co hledáš, tak musíš projít takovým slzavým údolím, jinak to nenajdeš, jinak najdeš jenom takový povrch. A to si každý musí najít sám. Proto jsou všechny věci dneska ve veřejném prostoru tak strašně povrchní. Lidi nejsou ochotní projít trním, chtějí mít všechno hned, být hned slavní, hned bohatí. Ale když chceš dělat dobré věci a když se chceš dobrat k dobrým věcem, - což se ti mimochodem ani přes tohle všechno nemusí podařit, aby to byly věci, které vyvěrají z tebe, abys někoho nereplikovala -, tak je to šíleně složitý.

OV: Velký rozdíl mezi generací dnešní a generací minulou, který vnímám v naší rodině, je, že se chodilo víc do hospody.

EL: To každopádně.

ZL: Tenkrát se bez alkoholu vůbec nic neobešlo. Toho já si považuju na téhle době, že se postoj k alkoholu změnil. Spousta věcí, o kterých tady teď mluvíme, byla daných chlastem. Chlapi šli do hospody a ženský trčely doma, ten chlast byl dominantní, všudypřítomný.

OV: Zábava…

ZL: Ona to moc zábava nebyla, jak pro koho. Když chlap přišel domů a seřezal všechny na jednu hromadu… Přístup k alkoholu je teď naprosto podle mého gusta.

OV: Musel to být zlom po revoluci, i co se týče podnikání, protože předtím nic takového nebylo a najelo se na úplně jiný model. Člověk to vnímal tak, že chce něco udělat nebo že chce něco dokázat.

ZL: V tržní společnosti je to běžné, že firmy pořád začínají a začínají… ale pro nás to bylo tenkrát tak, že kdo nezačne hned, tak už nezačne nikdy. Ale to je nesmysl, protože firmy a start-upy začínají pořád. Ale tenkrát to nebylo zvykem, protože za komunistů nic nezačínalo. Za komunistů všechno jenom končilo. To bylo úplný peklo. Já jsem nikdy podnikat nechtěl, mně bylo úplně jasný, že já nikdy nebudu podnikatel. Ale pak jsem se do toho pustil… no, a je to.

EL: Ještě se zeptám, jaké to bylo, když ty ses staral o svoji mámu. Bylo pro tebe důležité dojít s ní až na konec? Myslíš, že se to dá přirovnat k tomu, že se kruh uzavřel, ona tě přivedla na svět a ty jsi jí pomohl do konce?

ZL: Já jsem to nedělal proto, že bych jí splácel to, co ona pro mě udělala. Měl jsem s ní celý život takový hodně napínavý vztah, oba jsme byli autoritativní typy. Ale tu emoci k mámě ani ten napnutý vztah nezmenší. To mě vlastně samotného překvapilo, že i když tě ta osoba vlastně vytáčí, tak ji stejně strašně miluješ, hluboce. Ale pak už jsem si ji vzal z nemocnice, protože jsem chtěl, aby umřela doma, aby neumírala v anonymním, cizím prostředí.

EL: Tati, uvědomil ty sis někdy v životě, že ti táta chybí? Protože ti odešel docela brzo.

ZL: To víš, že jo. V určitém věku potřebuješ mámu a v určitém věku potřebuješ tátu, potřebuješ určité věci od táty, které ti máma dát nemůže. Že by mi chyběl z nějakého konkrétního důvodu, tak to ne, to tak nemám, nejvíc člověku chybí emotivně.

EL: Nevím, jestli to máte jako muži, nebo jestli to je jenom můj problém, ale já procházím svojí historií díky těm dětem, Jako kdyby sis s dětmi trošku opakoval svůj život. Vyplavily se vám nějaké silné okamžiky, pochopili jste svoje rodiče v některých ohledech – nebo třeba i nepochopili?

ZL: Tak to je normální, že když se dostaneš do věku svých rodičů, tak najednou zjistíš, že ty věci jsou jinak, než sis myslel jako dítě. Když jsem se starším vnukem, tak vlastně přemýšlím o tom, že teď je ve věku, kdy v tu chvíli je pro něj dědeček důležitý, ale až mu bude sedmnáct, tak si na nějakýho dědka ani nevzpomene. Bude v úplně jiném prostoru, a tak je to normální.

EL: Mně přijde, že jsem se začala mít víc ráda, stojím si víc za sebou a uvědomila jsem si, že třeba ta práce pro mě není tak důležitá a že jsem zjistila, o čem ten život tak nějak je. To ti nechci vyčítat, ale mám pocit, že jsem hodně jela ve tvém modu workoholismu a že jsem zjistila, že to nebyla úplně moje cesta a uvědomila jsem si to až díky dětem.

OV: Myslím, že pro naši generaci je vlastně typické, nebo se to aspoň tak říká, že práce nemusí být založená jenom na nějaké dřině. Dneska lidi sice taky dřou a jsou schopni se obětovat, ale práce je možná víc zábava.

EL: Mně spíš přijde, že to v nějaký okamžik musíš trošku zastavit.

OV: Myslím to, že lidi jsou schopni pracovat třeba z pláže, že jsou schopni si u práce užívat.

ZL: To je obor od oboru… Já si tedy nemyslím, že bych byl workoholik, já jenom dělám věci, které myslím, že je potřeba dělat. Ale já to nedělám kvůli práci. To je nějaká posedlost a tak to je.

EL: Pro mě jsou děti cesta k sebepoznání. Nevím, jak to mají muži, ale matka se přirozeně snaží žít zdravější život, snaží se být lepším člověkem. Nechtěla jsem předávat problémy, o kterých si člověk uvědomí, že nejsou jeho, ale že jsou to problémy vzešlé z předchozích generací. Jak k tomu přistupují muži, je to pro ně taky tak zodpovědné?

ZL: Chlapi jsou nezodpovědná zvířata, to je stará věc (smích).

OV: Přesně! (chichi)

Ondřej i táta mají své hudební projekty. Táta a jeho kapela MTO universal Praha nabízí to nejlepší z toho nejhoršího a Ondřej se svým autorským projektem Vicena a albem Black Segway EP za zvuku synťáku a sólo zpěvu prezentuje romantismus a cold wave osmdesátých let.

Poslechněte si jejich tipy na hudební lahůdky. 

rozhovor – Eliška Lhotská se svým partnerem Ondřejem Vicenou a se svým otcem Zdeňkem Lhotským
foto – Eliška Lhotská (úvodní fotografie: Zdeněk Lhotský)
edit – Sabrina Muchová

„Nejradši mám svého bráchu“

Další ze série medailonů navazuje na předcházející rozhovor ze šestinedělí. 

Nejen s inspirativními lidmi, ale i s inspirativními dětmi. Všem dětem přejeme, aby vyrůstaly ve svobodném a láskyplném prostředí.

Pro nás je čas s nimi, nebo jen s myšlenkou na ně bez jejich fyzické přítomnosti, nesmírně obohacující.

„Já sama bych se bez svých synů nepohnula z místa, jak pracovně, tak i v seberozvoji a sebepoznání, děti jsou upřímné, přirozeně nadšené z poznávání světa kolem sebe, připomínají nám základní hodnoty jako je láska, rodina, vztah k přírodě, k pravdě a ke všemu živému. Ale i pro nás je důležité připomínat si naše dětské sny a neustále je realizovat, je to naplňující." -  Eliška . 

Tentokrát Eliška fotila pouze úvodní foto a o celý fotoreport se postaral její milovaný syn Q.

"Vidění světa našich dětí je totiž nejčistší věc, se kterou se můžeme setkat, miluju to.“

Q: Axolotl! Axolotl! Axolotl!

EL: Tak, Q, blíží se Den dětí, co by sis přál pro sebe a pro ostatní děti?
Q: Já bych si přál jenom pro sebe…
EL: No tak povídej, co by sis přál.
Q: Velkou krabici policajtů…
EL: A co ještě?
Q: Přál bych si…. Překvapení!
EL: Překvapení?
Q: Nějakou hračku, ale kterou nevím.
EL: A nemáš teď hodně rád rybičky?
Q: Joo!

EL: Já myslela, že sis přál rybičky… Jaký máš nejradši rybičky? Jaký jsou tvoje
nejoblíbenější?
Q: Všechny. Z akvárka.
EL: A co ty, co jsou v moři?
Q: Mečoun.
EL: Viděli jsme ho v muzeu?
Q: Ne… mám rád mečouny, co žijou v moři.
EL: Jo takhle…
Q: Krab.
EL: Krab je dobrej, toho jsme viděli, viď? Z toho máme i skořápku, krabí.

Q: A co je další otázka?
EL: Den dětí by měl být o dětské radosti, vzpomeneš si, kdy jsi měl v životě opravdu velkou
radost?
Q: Když byly Vánoce!
EL: Vánoce máš rád. A proč jsi měl radost?
Q: Protože byly dárky.

EL: A třeba když jsme někde byli? Máš radost z nějakého zážitku? Jaký den v životě se Ti
líbil?
Q: Chci další otázku.
EL: Jak bys popsal pocit štěstí? Jaký to je?
Q: Dobrý…
EL: Když bys měl štěstí přirovnat třeba k nějaké barvě? Jak myslíš, že by bylo štěstí
barevný?
Q: Modrý.

EL: A kdyby štěstí vypadalo jako nějaké zvířátko?
Q: Rybka.

EL: A byl jsi šťastný, když jsi viděl bráchu?
Q: Nevím…. Jo!
EL: Je na světě něco, o co máš strach, co máš strach, že bys ztratil? Nějakou hračku? Já mám
třeba strach o Tebe a o brášku. Máš taky nějaký takovýhle strach?
Q: Já se bojím strašidel.
EL: To se hodně děti bojí, viď…
Q: Jo.
EL: A koho máš nejradši?
Q: Tebe. Ne, spíš brášku.
EL: Brášku? Tak to je hezký.

EL: Když s námi chodíš do ateliéru, rád si tam něco tvoříš v dílně, co tam vytváříš?
Q: Nevím…
EL: Hraješ si tam s voskem?
Q: Jo!
EL: Máš radši brejle, nebo šperky?
Q: Šperky.
EL: Šperky i brejle, viď?
Q: Krystaly.
EL: Krystaly se Ti líbí… To je pravda, s těma si hraješ rád.
EL: Chtěl bys třeba, až budeš velkej, dělat vykopávky, hledat krystaly?
Q: Jo! Chtěl bych něco hledat a měl bych radost, kdybych něco našel.

EL: Hledal bys detektorem kovů starobylé šperky…
Q: Mušle! S perlou…
EL: Víš, že když do ní něco dáš, tak Ti to ta perlorodka obalí? Třeba kdybys tam dal ruku, tak
by vznikla perlová ruka!
Oba: smích
EL: To bys chtěl? Chtěl bys mít perlovou ruku?
Q: Kdybych tam dal zuby, byly by tam perlový zuby.
EL: Víš, že někdo třeba má zlaté zuby?
Q: Ne.
EL: Líbilo by se Ti mít zlaté zuby?
Q: Neee….

EL: Někdy se stane, že nám lidi přinesou zlaté zuby po babičce, a my z toho vyrábíme šperky.
Q: A proč?
EL: Protože už je nikdo v puse nenosí, tak se to přepracuje, sleje se to a vypracuje se z toho
něco nového, třeba nějaké prstýnky.
EL: A jaké šperky se Ti líbí nejvíc?
Q: Krystaly…
EL: Co pro Tebe znamená maminka?
Q: Dobro!
EL: Co říkáš na brášku?
Q: Dobrý!
EL: Když jsi přišel do porodnice, jak se Ti to líbilo?
Q: Je to dobrý! Mámě vybuchlo břicho. A měl jsem nemocný zuby.

Tipy od Q v jeho momentálním rozpoložení:

rozhovor – Eliška Lhotská se svým synem ke dni dětí
foto – Eliška Lhotská (úvodní foto Quida), Quido Vicena (barevné fotografie)
edit – Sabrina Muchová

„Najít osvíceného investora, to je poklad. Budeme na Moravě pokračovat
v osvětě o designu a rády bychom přivedly interprety ze zahraničí.”

Čtvrtý medailon, tentokrát se sestrami, Janou a Barborou Trundovými. Designérka a krajinářská architektka společně s architektem Ondřejem Kučerou v roce 2016 založili v srdci Olomouce na Ztracené ulici svůj architektonický ateliér mimokolektiv, který se stále rozrůstá. Je nám ctí, že nyní v tomto multiuniversálním prostoru hostí i naši samostatnou výstavu, na kterou tímto, až do 31.1. zveme. Přijďte si prohlédnout všechny naše kolekce na výstavu „Umělecký artefakt, jehož sběratelem může být každý.”

E.L. Asi před třemi lety jsme u vás byli s Ondřejem (Vicenou), který u vás dělal přednášku o brýlích. Tenkrát jsme bydleli u Báry v úžasném starém měšťanském domě s nebývale vysokým stropem, který jste si zrovna rekonstruovali. Byl to byt z Bazoše, za úplně minimální cenu, který byl v dezolátním stavu, protože jste tenkrát říkali, že v něm bydlela starší paní asi s 250-ti kočkami a tenhle nános se musel úplně odstranit. Teď v prosinci jsme zase bydleli v baráčku, který pořídila Jana na Svatém kopečku s výhledem přímo na baziliku Navštívení Panny Marie. Baráček, který není úplně ideální konstrukčně v rozložení místností, ale zcela výjimečný svým umístěním. Takže nová stavba, kterou si sami s partnerem, také architektem, sami navrhnete, nahradí pravděpodobně tu stávající. Jednoznačně čtu ve výběru těchto míst architektonickou výzvu. Je to něco, po čem jdete vědomě, abyste si užily ten proces maximálně, nebo na vás prostě "zbydou" tyhle skvosty, protože si jich běžný smrtelník nevšimne?           

B.T. Když to vezmu od začátku, tak ono to navazuje na založení studia a souvisí to s tím, že jsme se rozhodli bydlet v Olomouci. Pro nás s Ondřejem (Kučerou) je důležité bydlet ve staré zástavbě, protože si nedokážeme představit bydlení v novostavbě na kraji Olomouce. Hledali jsme typově staré bydlení, které bychom zrekonstruovali. Je pravda, že když jsme tam poprvé přišli, tak nás to z důvodu, v jakém jsme oboru, nijak nešokovalo, že ten byt byl v úplně otřesném stavu. Je pravda, že když tam přišla Ondřejova máma, tak se z toho málem zbláznila a nechápala, do čeho chceme investovat. Jak říkáš, snažili jsme se z toho vykřesat, co šlo a bydlí se nám na náměstí dobře. Ještě bych podotkla, že tam moc lidí nebydlí. Je to jeden z posledních baráků na náměstí, kde bydlí přímo jeho majitelé a jinak je tam hodně domů s byty k pronájmu B´n´B a kanceláří. Je to vidět na Vánoce, že tam nesvítí moc okýnek.

J.T. Já měla to štěstí, že jsem dům zdědila, nebo respektive, že je to rodinný dům. Bohužel je tam i zodpovědnost, která vychází z toho, že není v dobrém stavu, a povinnost do budoucna s tím něco udělat.

E.L. Já jsem myslela, že jste koupili i něco vedle toho…

J.T. Podařilo se koupit před dvěma lety i pozemek pod tím, kde je chatička. Takže říkám, že je to chalupa a chata vedle.

E.L. Jsem fascinovaná koncentrací tolika lidí v jedné rodině, oddaných architektuře. Čím to je? Obě dvě se věnujete architektuře a máte partnery architekty. Vyrostly jste v Olomouci? Když jsme u vás byli poprvé, tak jsme zrovna Olomouc navštěvovali kvůli mému bratrovi, který chvíli v Olomouci žil, protože sloužil nedaleko. Olomouc je obranné město, s armádní historií a architektura sahá opravdu hluboko do historie. Ovlivnila vás tahle výrazná architektura a Báru, která je krajinářská architektka, tak třeba i mezinárodní festival Flora Olomouc, který zde probíhá již od 60.let?

B.T. Přemýšlím, odkud to vzniklo, protože v rodině přímo architekta nemáme, nebo někoho, kdy by studoval technický školy, takže to je otázka, kde se to v nás vzalo. Jde spíše o rodinné kulturní zázemí, čtení knížek, chození na výstavy, koukání na filmy. Obě jsme si našly architekta, to je pravda. Já jsem studovala v Brně a tím, že je tam víc technicky zaměřených škol, tak jsme se na jednom koncertě před 15-ti lety prostě potkali s Ondřejem, který je architekt. Prostě podhoubí. Nevím, kde byl prvopočátek, asi ve výchově.

E.L. A ty, Jani?

J.T. Se Zdeňkem jsme se potkali v architektonické soutěži, kde jsme byli oba dva porotci… a jak jsme se dostali k naší tvorbě, takhle z historie naší rodiny tam nikoho nemáme, ale myslím si, že máme nějaký, já bych řekla, energetický náboj ty věci dělat po svým, že jsme hodně tvrdohlaví a máme snahu – ambici to posouvat dál. To si myslím, že je ten podstatnej aspekt, který vnímám. Za partnery máme architekty, asi proto, že práci vnímáme jako smysl, který sdílíme.

E.L. Jako že je to ten život prostě…

B.T. Jako že se to propojuje, že ty koníčky jsou práce, často.

J.T. Já bych řekla, že to je styl života, který vedeme.

E.L. To máme stejně, že nevíš, kde je ta práce a kde je ten život.

J.T. Že se to tak proplývá a že to může být těžký to pochopit pro někoho, hlavně mimo kreativní obor.

E.L. Vždy, když se dostanu takto blíže někomu kreativnímu, tak mě fascinuje jeho smysl pro krásu a potřebu obklopovat se věcmi, které mají nějaký přesah. Mám pocit, že architekti jsou v tomto ohledu hodně komplexní. Také vám to tak přijde? Já mám třeba hodně zákazníků, kteří se pohybují kolem architektury. Přijde mi, že to jsou lidé, kteří jsou velký perfekcionalisti. Potřebují k životu opravdu věci, které jsou dotáhnuté do posledního detailu a jsou nejvíce schopni toto úsilí ocenit. Když jsem byla u obou z vás, tak přiznám se, mám trochu šmírující vlohy, ale všimla jsem si, že i kosmetiku máte třeba úplně jinou, než si běžně koupíš v drogerii, historie té značky je jiná, ten obal, jak když se meješ a natíráš uměleckým dílem. Méně věcí, ale dobrých. 

B.T. Je to tak, máš pravdu, v našem bytě se snažíme o minimalismus, což s dítětem je teď docela těžké. Souvisí to i s tím, že na jednu stranu nemáme dodělané spousty věcí, protože se dohadujeme a hledáme furt tu dokonalou věc, která třeba ani neexistuje, ale zároveň když už ji najdem, tak si ji koupíme a máme z ní radost, tím, že tam patří. Je to pravda, že se snažíme obklopovat hezkýma, ale zároveň funkčníma věcma a vytvářet prostředí, kde se dobře žije, pracuje.

J.T. Pro mě je třeba těžký nakupovat alternativy, protože si tu lepší věc třeba z finančního důvodu nemůžu pořídit. U toho trpím.

B.T. Anebo jak jsi říkala, spousty věcí si pořizujeme z Bazoše. Třeba si koupíme reprák Bang&Olufsen, pro kterej jedeme do Prahy a je škrábnutej zezadu, což nám nevadí a koupíme si ho, je ještě funkční.

J.T. Ono to souvisí třeba i s jídlem. Je pro mě podstatné mít dobrej chleba a dobrý máslo.

E.L. Takže je to hodně takovej životní styl. Teď si říkám, že tím, že děláte ty interiéry, tak je to hodně o tom životě, myslím jako obecně, nejenom vnějším, ale i vnitřním.

J.T. Jo, je to tak, o vztahu sama k sobě.

E.L. Mě vždy architektura naplňovala, myslím teď jako diváka... asi jako každého, kdo se na škole setkal s dějinami umění, ale když jsme pak pořádali 5 let pechakucha night a já jsem měla možnost poznat opravdu hodně architektů více zblízka a vidět proces a postup jejich práce, tak jsem byla očarovaná tím, nakolik je tento obor provázán s psychologií člověka. Je pak důležité se napojit na zadavatele nebo zákazníka a to je velký klíč k úspěchu. Je to něco, co vás na tom tak baví, anebo naopak někdy bere energii, nebo jste se s tím už naučily pracovat?

B.T. No pro mě je to tak i tak. Stále se s tím učím pracovat. Pro mě je jednodušší navrhovat veřejné prostory, kde ti zadavatel nechá volnější ruku. Paradoxně energeticky nejsložitější jsou rodinné zahrady.

J.T. Já bych jen dodala k těm soukromým projektům, že najít osvíceného investora, to je velký poklad.

B.T. Ještě bych dodala, že to platí i pro ty veřejné zakázky.

E.L. Já jsem díky studiu například poprvé dlouhodobě využívala práci architekta a musím říct, že je to nesmírně důležité pro duši. Jsem šťastná, že diky práci jsem mohla poznat, že i v osobním životě bych na to ráda navázala. Je úžasné být v prostoru, který je vytvořen pro vás, je to docela nepopsatelný pocit, pokud se to povede. Tak je to opravdová terapie. Cítíte to, jak můžete někomu změnit život, nebo už jste v zajetých kolejích a berete to jako samozřejmost? Jak to může pozitivně ovlivnit život člověku?

B.T. Je to o nějaké obecné kultivaci toho prostoru kolem sebe, jak už jsme se bavily. Snažíme se to rozšiřovat i do těch projektů a posouvat je těma návrhama s pocitem toho, aby se lidem dobře žilo v těch navržených prostorech.

J.T. Tos řekla strašně pěkně, Eliško, úplně mě to pohladilo na duši. Je to taky náš sen, aby klient takhle z té spolupráce odcházel a tohle si myslel a uvědomil si to. 

E.L. Vždy mi přišli architekti jako takový hrozně vznešený lidi, intelektuálové, kteří badatelsky črtají na velké formáty, pohybují se mezi smetánkou, která má postředky na to s nimi spolupracovat. Neproměnilo se to trochu v čase? Teď mi přijde, že jsou to trochu otroci sedavé práce u počítače a jakoby se ten umělecký duch a řemeslo vytrácí. Nebo je to jen amatérský pohled na tento obor, který se digitalizoval, jako všechny ostatní umělecké obory? 

J.T. Mě by osobně zajímalo, jak tomu bylo dřív, protože ten obor se digitalizoval, ale na druhou stranu představa, že všechny ty výkresy rýsuju ručně, tak mi to připadá, že to muselo zabrat taky strašně velkej čas. Možná je to taky pohled zvnějšku na naše povolání. Fakt je ten, že ta práce je sedavá. Výkresy se dělají pořád a zabírá to opravdu hodně, hodně hodin. 

B.T. Je to tak, to je spíš fakt. Je to pravda. Sedíme skoro celej den, snažíme se s tím bojovat. Někdo třeba pracuje vestoje. Tím, že jenom nenanvrhujeme, ale naše práce má širší záběr, je v tomhle proměnlivá, tak asi je dobrý neklikat celej den na jedné věci.

E.L. To mi přijde dobrý, vytvořit si to takový pestrý, že i ten obchod vám dává nový podněty k práci a my jsme třeba v Concept Store, jak jsme měli tam obchod, tak tam jsme měli gramec, abychom byli nuceni, když dohraje deska, tak vstát a aspoň se takhle trochu prohejbat.

B.T. Přesně tak. Anebo když někdo přijde do shopu nakoupit, tak tě vytrhne z té židle, třeba s ním zavedeš konverzaci a skončí jako tvůj zákazník, kterýmu navrhuješ interiér, to se taky stává.

E.L. Jana mi zajímavě vyprávěla o nějakých trendech v architektuře, krajinářské architektuře, kam tento obor směřuje. Je to něco, s čím se člověk z pohledu zákazníka setká párkrát za život. Jak to teď aktuálně je? Jaké směřování ovlivňuje vás a jaké prvky rády využíváte? 

B.T. Paradoxně mi přijde, že když je ten prostor dobře promyšlenej, tak si to ten člověk ani neuvědomí, žije se mu tam dobře, ani to nevnímá. Obecně mám ráda minimalismus a umisťovat prvky tam, kam patří. Krajinářská architektura není jen o rozmisťování rostlin. Pracuje s prostorem a s proměnlivostí v čase. Nevím, jestli to je trend, ale spíše potřebná skutečnost, zabývat se modrozelenou infrastrukturou, sbíráním dešťové vody, navrhování například uliční infrastruktury tak, aby se pracovalo s vodou a byla co nejvíc využita. 

J.T. Řešíme taky rekonstrukce a u těch rekonstrukcí když navazujeme na nějaký kontext, třeba historický, tak je dnes těžké to vymyslet tak, aby to uměl někdo vyrobit a aby to bylo v souladu s tím, jak to chtějí památkáři, tak to je taky téma, které teď řešíme, že není cesta ty věci kopírovat a dělat tak, jak se vytvářely kdysi, když dnes už k tomu ty technologie nejsou přizpůsobeny. Potom na to určitě navazují materiály, jak se vyvíjí a také do našeho tématu promlouvá ekologie a ekologický přístup, udržitelnost. 

E.L. Je to něco, co řešíš přirozeně, nebo až na požadavky zákazníků? 

J.T. Spíš přirozeně. To souvisí s tím, jakou hodnotu chceme vytvářet a předávat dál.

E.L. Já třeba když jsem začínala s kolekcí s chlebem, tak jsem zrovna byla v takovém krátkodobém vztahu s člověkem mimo umění a deisign, tak se mi ten člověk úplně vysmál a dnes už to všichni respektujou, že dělám tyhle šperky. Přesvědčíš lidi až časem, třeba jak je to zaformovaný, ten tvůj přístup. Stojí tě to velký úsilí. 

J.T. Proto jsem zmiňovala ty osvícený investory, protože tam je podstatný, aby i ta druhá strana měla otevřenou hlavu pro nápady. A taky aby projevila důvěru.

E.L. Báro, určitě zúročuješ ve svý práci i to, že jsi studovala dějiny. Jakákoliv Jiná zkušenost to posouvá v tý odlišnosti.

B.T. Jo, zúročuju. Dá se to tak říct, ale z časových důvodů jsem to už nezvládla dostudovat. Byla to nějaká cesta, studovala jsem v Ostravě a taky mě ovlivnilo zase to město, i ta škola, ale i to prostředí ve kterým jsem se pohybovala.

E.L. Holky, nechci vám nasazovat brouka do hlavy... Já si občas přijdu jako hodně starý člověk, díky mému dojímání nad krasnými věcmi, ale uvědomujete si vůbec, jaké máte v životě štěstí, že se máte? Až se mi z toho láme hlas, z té představy... 

B.T. Ono to zní hrozně hezky, jak to říkáš. Pro mě je důležitý to pouto a rodiny, co máme založený. Společný projekt v sobě nese i úskalí toho, že je to až hodně intenzívní. Když spolupracuješ s někým, kdo není tvoje sestra, tak od něho utečeš v momentě, kdy tě štve. Ale tím, že máme rodinné vztahy, tak si to musíme vyříkat a vždycky to není úplně idylické. 

J.T. Takže jinými slovy, Bára Ti řekla, že kdyby nebyla moje sestra, tak by ode mě utekla. 

B.T. Ono to zvenku může působit, že to je idylický a ono to tak často nemusí být.

Je to překážkovej běh. 

J.T. Podstatný je, že máme navzájem důvěru v sebe, že si rozumíme, protože máme sesterský vztah, víme, co od sebe čekat. Máme velkou podporu od rodiny, od partnera. Máme velký štěstí. 

E.L. To podle mě dělá ty velký projekty. To, že mi rodiče důvěřovali od malička a nebyla tam ta cesta ambiciózní a cílená tam, kde jsem. Mohla jsem dělat ve fabrice, kompletovat bižuterii. Tím to nechci nějak podřazovat. Myslím si, že je strašně důležitý, když ti důvěřujou ti nejbližší lidi tý tvý práci a tvý činnosti a ono to funguje samo z tvý strany. 

J.T. Pro mě je podstatný si dát svobodu. Některé věci třeba děláme společně, ale není pro nás podstatný, abychom dělaly všechno společně, třeba v rámci toho ateliéru. Je dobrý, když dochází i k rozdvojení mimo ateliér. 

E.L. Vy máte studio spojené s galerií a takovým koncept storem, mně se u vás strašně líbí a přijde mi váš výstavní prostor opravdu autentický. Představuji si, že věci, které u vás máte vystavené a dají se u vás pořídit, jsou jakýmsi portfoliem objektů, které fungují, nebo dotváří v tom osobitém interiéru, který od architekta mohu mít. Když to tak hezky přirozeně přišlo, tak jakou máte vizi do budoucna s tímto prostorem? Nestává se to trochu dalším byznysem? Další projekt vedle architektury, který se samovolně rozrostl?
B.T. Ono to samovolně roste a my jsme se letos přestěhovaly z menšího prostoru ve stejné ulici do tamtoho většího a ten nám poskytl daleko širší rozpětí v pořádání různých výstav a akcí a jsme právě na začátku, takže stále budujeme a máme koncept, máme plán, co tento rok chceme stihnout a zároveň už máme spoustu nápadů pro příští rok. Je to jako cesta.
J.T. Co jsme nově začaly dělat s novým prostorem, tak to jsou ty výstavy, takže teďka plánujeme i umělecké výstavy obrazů objektů, což jsme zejména kvůli tomu, že ten starý prostor byl malý, nedělaly. Tak to je třeba taková novinka, kdy bychom chtěly více propojovat umění s designem. Takovou ambici máme do dalších let. A potom udělat tady na Moravě osvětu designu.

E.L. To už děláte, ne…?

J.T. To už děláme, tak v tom pokračovat. A potom dál se ještě rozvíjet v rámci
ateliéru. Třeba už delší dobu chci dělat svoje vlastní kolekce a vyrábět je. Pořád se v tom učíme chodit. Zvažujeme získávání finanční podpory pro výstavnictví. Generovat peníze z výstavnictví je opravdu těžký. Do budoucna v rámci designshopu a výstav bychom chtěly také uvést nějaké zahraniční interprety.

E.L. Jano Báro, to vaše nářečí, Olomouc a její sakrální architektura, práce s rodinou, nepřijdete si tu absolutní, není to totální životní zen, kterého člověk může dosáhnout? A ještě tak mladý, tak nějak vám ty vaše životy závidím, ale to asi i ta Olomouc, já se vždycky zamiluju do míst, kde zrovna nebydlím. 

B.T. Jako o absolutním o tom nepřemýšlím, ale vím, že spousta lidí na světě se má hůř než my. Nevím, na co bych si měla stěžovat. Olomouc je hodně pomalá, to je pravda. Když sem přijedeš na výlet, tak to tady není tak zrychlený jako Praha.

E.L. Tak jsem to nemyslela, ale že tam je prostě jinej duch. Ta sakrální architektura, uzemňuješ se, promítáš si priority… Nebo to tak úplně nefunguje? 

B.T. To Eliško možná cítíš ten kontrast proti Praze. To tempo je někde jinde. Na druhou stranu jsem ráda, že tu je tolik sakrálních staveb a kostelů, protože to často působí jako dětský prvky. My teď hodně chodíme s Vincentem do kostelů. Jeho baví to tam pozorovat, leze po lavicích. Je to fajn, že můžeš vstoupit do těchto prostorů. 

J.T. Myslím si, že hodně navazujeme místem, jak tvoříme, že jsme v blízkosti rodiny. Možná si to ani neuvědomujeme, protože to máme automaticky a je to pro nás přirozeností.

E.L. Ale že je to jakási genetická informace… 

J.T. Myslím si, že je to tady v hanácké půdě.

E.L. Kde jsou zakopaný ty kočky… 

J.T. Ano, naši předci to tady prokypřili.

E.L. Máte teď kontrastní zkušenost. Bára si vyzkoušela práci, která je poměrně dost intenzivní, zasahuje jí do rodiny s malým dítětem a Jana je v té fázi, kdy má pocit, že se to úplně nedá skloubit. Třeba jestli to někomu pomůže: Mně to třeba na začátku dost pomohlo. My jsme hodně naplněný přes tu práci, tak si ujasnit, že ti tam něco chybí ještě. 

J.T. Jak jsi říkala, možná je to pro mě těžký si to teďka představit, protože na mně leží hodně povinností. Tím, že Barča má teď Vincíka, ta pozornost je o dost víc roztříštěná, než byla předtím. Ale snažím se dát tu svobodu a vymýšlet věci tak, aby to fungovalo i v situaci, že by se to třeba obrátilo.

E.L. Ptám se kvůli tomu, protože mně to třeba hodně pomohlo, když jsem viděla, jak to mají ostatní, když se snaží kombinovat práci s malým dítětem a když jsem viděla, že to jde a že ti to třeba přineslo nějaký věci… 

B.T. My máme podporu rodiny. Máme babičku a dědu, kterej nám hlídá Vincenta, když je potřeba něco z pracovního hlediska něco do deadline udělat, tak nám vypomůžou. Zároveň tím, že máme takhle flexibilní časový možnosti, tak si pomáháme i doma s Ondřejem, nebo s Janou se domluvíme. Ono to jde, ale záleží, jaké je to dítě, jaká je to doba, kolik máš dětí a tak. Druhá věc je ta, že taky chceš trávit čas s tím dítětem a nechceš stoprocentně věnovat všechen volnej čas práci, ale chci si užívat i dítě. Takže najít nějaký balanc, abych byla spokojená, ale úplně bez práce taky nechci být, protože mě to taky naplňuje. 

J.T. Je to životní styl, který se prolíná, jedno s druhým. Jak Barča říkala, je to o tom, najít balanc. Toho času je míň a míň, tak ho správně a smysluplně rozdávat. 

B.T. Taky efektivně pracovat s tím časem, což dělají všechny maminky. 

E.L. Právě to mi přijde dobrý, že ti to dá i spoustu pozitivních věcí do práce. 

B.T. Jojojo, staneš se takovej dobrej manager času, timemanagement. V zahraničí potom jsou vyhledávaný tyhle matky po mateřské.

E.L. Je ještě něco, co byste mi chtěly říct? 

J.T. Že děkujeme za výstavu, kterou tady máš. 

E.L. Taky moc děkuji, u vás mi vždy bude ctí!

Kde holky můžete sledovat:
Instagram: @mimokolektiv
www.mimokolektiv.cz, mimokolektiv / Lhotska jewellery

Na tomto odkaze 15.1. - 20.1. sleva 10% s kódem LJ10 na šperky z výstavy

Informace, inspirace a zábava podle holek:

rozhovor: Eliška Lhotská s Janou a Barborou Trundovými
foto: Eliška Lhotská
edit: Alexandra Škampová