Medailony

„Kdybych si dělala plány, tak s tím nikdy nezačnu.“

Náš druhý MEDAILON je nahlédnutím do dlouholetého přátelství, plný květin a inspirativních pohledů na práci nebo (ne)dělení rolí mezi partnery. Eliška fotila a zpovídala květinovou designérku Michaelu Bachoríkovou.

 

E.L. Míša je již 20 let mou spřízněnou duší, člověkem, který mě hází do přítomnosti. Už od střední jsme se motivovaly k lepším výsledkům a na intru pokreslily nespočet skicáků. Zvu vás do zákulisí květinových instalací, za kterými stojí jedna skvělá sochařka, která se zamilovala do netypického a pomíjivého sošného materiálu…

Míšo, my se známe opravdu dlouho, studovaly jsme bižuterii na střední sklářské škole v Železném Brodě a dojížděly spolu do Prahy. Ty ses pak zamilovala do našeho spolužáka Davida a rozhodla ses pokračovat na soše na Ostravské univerzitě, kde David dělal malbu. Teď máme obě rodinu a vlastní podnikání. Ty máš značku 2DIVI, pod kterou vytváříte ojedinělé květinové instalace. Na střední nás obě strčili naši tatínci, sklářští výtvarníci Vladimír Bachorík a Zdeněk Lhotský, oba absolventi pražské UMPRUM. Tvůj táta dlouho dělal květinové instalace pro Four Seasons. Byl v tom hodně výjimečný a pro klienty zajímavý právě i díky svému přesahu do umění. Jeho realizace totiž byly více sochami než květinovou dekorací. Mě inspiroval přinejmenším v tom, že můžeš jakékoliv řemeslo povznést na něco, co se stává uměleckým dílem. Ovlivnilo tě to nějak? Věděla jsi, že máš díky tomu předpoklad vidět věci jinak?

M.B. Takže za prvé, David se zamiloval do mě, ne já do něho. Pak jsem si řekla, že by to asi šlo. :-) To je těžká otázka s tím tátou. Přijde mi, že mě to určitě muselo ovlivnit, protože to přece nemůže být náhoda. Zároveň si to ale neuvědomuju, nedokážu si vzpomenout na nějaký konkrétní moment. Nebrával mě do Four Seasons, aby mi ukazoval, jak instalace dělá. Ani mi o tom moc nepovídal. Vždycky se pochlubil hotovým dílem, jak krásně vypadá, ale myslím, že to měl opravdu jen jako takový svoje umění, než že by mě do toho řemesla chtěl pozvat dál.

 

 

E.L. Alespoň ti ukazoval svoje věci, můj táta mi třeba neukazoval svoje návrhy.

M.B. To jo, asi ho i zajímá můj názor, ale nikdy jsem třeba neviděla, jak se čistí kytky nebo kde se kupují. Spíš jsme se bavili o tom, jak skládá barvy a že to dělá dobrý kompozice…

E.L. Mimochodem, myslím, že ho určitě zajímá tvůj názor, když se tu stavoval, svěřil se mi, že podle něj to děláš líp než on a taky víc volně…

M.B. :-)

E.L. Takže, když budeš chtít něco propsat do své dcery, budeš jí ukazovat svou práci?

M.B. Já nevím, nikdy dřív jsem totiž nepřemýšlela, že budu dělat kytky. Možná jediné, co mě napadlo, bylo, že bych se ráda živila jako designér nebo uměním, proto jsem to i vystudovala. Začalo to až díky Anetce (spolužačka z bižuterie), protože mi dala vědět, že někoho hledají v květinářství. Já jsem si říkala, hmm, v květince zrovna dělat nechci, ale zkusím to jako brigádu. Nakonec jsem zjistila, že mě to hrozně baví.

E.L. Já jsem tam byla taky a vyhodili mě. :-)

M.B. Hahaha.

E.L. Je to vlastně docela vtipný, tehdy jsme se tam setkali skoro všichni z bižuterie.

M.B. Je to asi něčím taková podobná práce…

E.L. To jsem si myslela taky, ale ukázala se jako o dost rychlejší.

M.B. Mě se tam líbila ta dřina a to, že dělám rukama. Taky mě bavilo se zase učit, třeba vazby, jak udržet velkou kytici… Vlastně to byla taková další škola.

E.L. Takže ani tahle zkušenost pro tebe nebyla příprava na to, že jednou budeš dělat to, co táta?

M.B. Vůbec. Spíš to pro mě bylo o tom, že mě zrovna bavilo pracovat s těma holkama. Rozhodně mě tehdy nenapadlo, že si otevřu něco svýho nebo založím značku.

 

Dnes se květinami od 2DIVY můžete kochat třeba v prodejnách NILA a vybrat si tam přitom šperk z našeho ateliéru.

 

E.L. Je vtipný, že mě tvůj táta inspiroval vlastně hodně, třeba v tom, že se to dát dělat artovějším způsobem. Já jsem si tehdy dokonce udělala i květinářskou rekvalifikaci, kdyby to se šperkem nevyšlo. První kolekce však byla úspěšná a díky tomu jsem si založila značku. Vždycky si ale ráda něco amatérsky uvážu a mám pocit, že není lepší práce. Je to pro mě hodně meditativní. Jsi v absolutním propojení s přírodou, poznáváš ji. Vnímáš to taky tak, nebo teď, když už máš svou značku, zapomínáš vnímat vůni kytek, soustředíš se na zakázku a prostě „socháš“?
 
M.B. Nikdy jsem to neměla jako meditaci. Spíš mám nějakou konceptuální vizi a potřebuji materiál, kterým se staly z velké části kytky. Postupem času se ale víc a víc propracovávám právě k přírodě a meditaci skrz práci. Je to možná tím, že já sama rostu jako člověk. Hodně mě v tom ovlivnila také Šárka (spolumajitelka 2DIVY), která je s přírodou v souznění a potřebuje ji. Šla na to přesně naopak, miluje přírodu, cestování, a proto tohle byla její vysněná práce. Mně se ty kytky tak nějak staly. Čím víc s nimi pracuju, zjišťuju, že je to vlastně skvělá práce.
 
E.L. Miluješ taky tanec, jsi schopná si najít čas a jít tančit každý den, i když máš rodinu. Obdivuju tě za to. Já jsem se k tomu zatím nedokopala. Vlastně si představuju, jak spojuješ tyhle dvě vášně. Nestačí ti dělat rukama u stolu, ale potřebuješ tančit celým tělem okolo květin. Občas děláte větší instalace, je to fyzicky náročné. Baví tě na tom to, že zapojuješ celé tělo?
 
M.B. Tančení mě fakt strašně baví a přemýšlím, že bych se tomu chtěla věnovat víc. Tvoje představa, že tancuju v ateliéru s kytkama je romantická, ale pro mě je hodně důležitá právě ta fyzická práce, baví mě si máknout. Odlít sádru, doběhnout si pro kýbl s vodou, odříznout trubku, zabrousit ji a zasadit do sádry, než ztuhne… Je to rychlý rytmus, jsem v takovém flow, kdy se musím hodně soustředit. Někdy zase jedu na kole a objíždím celou naší vesnici, abych našla jednu olišejníkovanou větev.

 

 

E.L. Vaše značka je hodně ovlivněná tvým zájmem o výtvarné umění. Je pro tebe důležité, aby to klient vnímal? Je to něco, čím se chceš vyhranit mezi ostatními aranžerskými studii?
 
M.B. Já moc nemívám věci promyšlený. Dělám je tak, jak je dělám, protože to jinak neumim a nic jinýho mi nepřináší takový pocit štěstí. Když uvážu obyčejnou kytici do vázy, je to fajn, ale nepřináší mi to dostatečnou míru štěstí. Když vymyslím něco, co vyšlo přímo ze mě a souzní to i s tím, co po mě chce klient, vše do sebe zapadne a já jsem šťastná a zároveň hrdá, že jsem to vymyslela.
 
E.L. Já to mám taky tak. Tolik nepřemýšlím o marketingu, ale je zatím spíš má seberealizace. Myslím, že v tom dnes tkví úspěch značek. Když to, co dělají, vychází z potřeby, kterou mají uvnitř. Pokud je za tím hlavně kalkul, je to pak podle mě dost vidět.
 
M.B. Já bych to tak ani neuměla…
 
E.L. V Portugalsku, kde jsme i s partnery a dětmi byli na umělecké rezidenci, jsi vždycky odběhla na lov květin. Vím, že to děláš i u nás, abys svoje výstupy ozvláštnila o druhy květin, které si nekoupíš. Ta jinakost je to, co tě na tom nejvíc zajímá?
 
M.B. Já už jsem toho tolik nasbírala a viděla, že mě málo co překvapí. Takže bych neřekla, že jdu do přírody kvůli jinakosti. Je to často spíš praktická záležitost a taky ekologická, z čehož mám pak lepší pocit, i když to není hlavní cíl. Spíš mě baví ten proces. Je to jak hledání kešek nebo pokladu, kdy najednou najdeš skvělý kytky, který se někde vysemenily jako plevel.

 

Míšino květinové království při portugalské Casa T., kde vznikal i první MEDAILON, s designérkou Eliškou Monsportovou.

 

E.L. Mám tě vyfocenou, jak si v Portugalsku vybíráš mezi spadlými sušinami. Je v tom pro tebe i třeba etický rozměr, že je to něco zbytkového…
 
M.B. Já myslím, že to mám spíš jako dítě, které něco objeví a chce to, haha. Zároveň když vím, že jsem to sesbírala způsobem, který nikomu neškodí, a navíc jsem tím třeba uklidila, tak je ten pocit samozřejmě ještě lepší. V naší tvorbě je to ale spíš jen doplněk. Protože, když děláme velkou zakázku, tak ani nemůžeme takhle jezdit po polích a doufat, že vše najdem.

 

 

E.L. Míšo, známe se už 20 let a ty se vždy hezky staráš o to, abychom se jednou za čas viděly a je toho stále hodně, co nás spojuje. Jsem ráda, že můžu cítit takové napojení bez velkého vysvětlování, proč třeba zrovna nemám čas se potkat. Obě se hodně věnujeme práci, protože ji milujeme, a obě máme vztah, ve kterém se partneři respektují v rodině i v kariéře. Ty máš dceru Mínu, která na jaře oslavila 5 let. Byla jsi pro mě vždy inspirací v otázkách, jak skloubit práci a rodinu. Jaký režim tobě s Davidem pomohl udržet si vaše pracovní nasazení a zároveň se věnovat dceři bez chůvy?

M.B. Naštěstí oba máme práce, kde nemusíme být od rána do večera. Ta naše firma je fakt malinká, základ jsme já a Šárka. Už jsme jako rodina, takže se dokážeme na všem domluvit a dost si vycházíme vstříc. David to má úplně super, protože maluje. Občas má zakázku, což znamená, že se spolu musíme dohodnout, ale většinou maluje, když má nutkání, než že by mu to někdo nařídil. Jasně, někdy vzniknou třenice, kdy on má nutkání a já zrovna zakázku, ale dá se to skloubit. Mína byla navíc moc hodný dítě a bavilo jí se mnou být furt někde jinde. Doma to bylo vlastně nejhorší, takže jsem ji brala s sebou do práce, protože tam byla spokojená, byly to pro ni jiný vjemy.
 
Teď už Mína chodí do školky. Někdy je to náročnější, třeba před Vánoci, kdy ji vidím jen ráno a večer nebo dva dny v týdnu, když mám volno. Pak je to spíš o tom, že se David musí psychicky připravit, že nemůže jít do ateliéru. Už jsme si ale zvykli a víme, že to musíme to obětovat, abychom byli spokojení. Jinak totiž máme skvělej život. Řekneme si, že za týden pojedeme na dovolenou, kdy ani jeden zrovna nemáme zakázku, a prostě odjedeme. To je volnost, kterou já potřebuju. Pracovat kdykoliv chci, často i o víkendu, a potom si dát zase delší volno, aby se člověk do práce rád vracel.
 
E.L. Vím, že jste se s Davidem střídali třeba po dnech. Bylo to pro mě inspirativní. Myslím, že pro nás s Ondřejem byl jeden z důvodů, proč spolu chceme být, podobný náhled na to, jak chceme vychovávat děti. Máme to docela fifty-fifty. Vy jste si pravidla nastavili hned, nebo jste o tom museli více diskutovat? Myslím, že tahle doba je v tom úžasná, a to nejen pro matky, které chtějí pracovat, ale i pro otce, kteří chtějí vidět vyrůstat svoje děti.
 
M.B. Mně se hrozně těžko mluví za ostatní lidi, protože žiju ve svojí bublině. Přijde mi ale nejúžasnější, když to mají partneři rozdělený tak, že ten, kdo má zrovna energii, tak hlídá dítě a vaří, a ten, kdo jí má míň, to nedělá. Já jsem nikdy neviděla moc velký rozdíl mezi ženskou a mužskou rolí. Proto jsem si našla partnera, který je k tomu otevřený a neuznává to, že by jen on chodil do práce a já byla doma.

 

David, Míša, Eliška a Ondřej s dětmi v Zambujeira do Mar.

 

E.L. To mi přišlo i v Portugalsku, že jste byli hezky sladění. Nemuseli se moc domlouvat a v tom předávání si energie jste byli dost synchronizovaní.
 
Samozřejmě, s dítětem je to vždycky náročný, ale člověk si musí uvědomit svoje priority a to, že je vlastně štastnej. A taky to, že je to náročný pro oba dva úplně stejně.
 
E.L. Myslíš, že David oceňuje to, že může být víc s Mínou?
 
M.B. Určitě, a hlavně to, že má volnost. Může malovat a zároveň být s dcerou. Vím, že on by to asi neriskl, aby byl malířem na volné noze a já neměla žádný příjem. Takhle jsme to riskli oba dva. To břímě neseme tak nějak pospolu. Musíme být ale na sebe naladění, což asi každý tak nemá.

 

 

E.L. Miluju tvůj jedinečný styl. Dokážeš skvěle kombinovat barvy, materiály, sekáč s novými věcmi. Když jsme se bavili s tvým tátou, zjistila jsem, že ses dostala na oděvní školu, což jsem vůbec nevěděla. Teď mi tvé oblíkání dává smysl, vnímám to jako nějaký tvůj ventil…
 
M.B. Znova mě to dost baví. Nedávno jsem byla zase na Točný, tam je takový velký sekáč. Koupila jsem si několik kousků a měla z toho fakt radost. Aby mi ale oblečení přinášelo radost dlouhodobě, je pro mě důležitý si nákup sama před sebou obhájit. V sekáči mám dobrý pocit, když těm věcem dám druhou šanci. Udržitelnost je pro mě téma, ale zjišťuju, že je to hlavně o mém pocitu. Oblečení ve mně vzbuzuje nějaké emoce a ty jsou lepší, když vím, že jsem si tu věc koupila proto, že ji fakt chci. Jsem totiž trochu shopaholik, ale tímto to brzdím. Za mě je skvělý kombinovat hledání pokladů v sekáči a jednou za čas si koupit nějaký dražší model.
 
E.L. Je šatník a šperkovnice něco, co buduješ postupně, nebo máš období, kdy se ti styl mění?

 

 

M.B. Nedávno jsem zjistila, že mi nevyhovuje mít v šatníku jen pár kousků v jednotném stylu. Já taková nejsem, nejde mi to. Mám tam celkem dost věcí, ale zjistila jsem, že všechno je nositelný, jen to musím dobře zkombinovat. Dokonce se v těch outfitech pak fotím, abych měla takový inventář. :-)
 
E.L. To je podle mě docela dobrý, když se chceš hezky obléct, ale nemáš náladu nebo čas to vymýšlet.
 
M.B. Přesně tak, to mívám často. Co se týče šperků, mám pár kousků od tebe, ale jinak myslím nenosím další designéry. To, co se mi opravdu líbí je třeba aktuálně nad můj rozpočet a laciná bižuterie mě zase nebaví, tak jsem si začala šperky sama vyrábět.
 
E.L. Koukám, korálky hlásí návrat. :-) Mně to taky občas láká, myslím, že pro nás je v tom hlavně nostalgie.

 

U oceánu s náušnicí z kolekce SO

 

E.L. Ještě v souvislosti se šperkem a uměním… Kytky jsou hodně pomíjivé. Řešíš někdy, že do realizací vkládáš duševní hodnotu, ale ta věc tu nezůstane ani v řádech roků nebo měsíců?
 
M.B. Pro mě je nedůležitější ten začáteční proces. Miluju, když do sebe všechno zapadne a tím pádem vím, že jsem na to přišla. Dodělat to a hezky dotáhnout celou akci je pro mě až druhotný. V tom je zas dobrá Šárka. Jsem samozřejmě ráda, když se to nakonec líbí, ale nevzbuzuje to ve mně tak silný emoce, jako proces nápadu a výroby.
 
E.L. Teď ti nechci nic podsouvat, ale když jsem si třeba zlomila prst nebo byla těhotná, zamýšlela jsem se nad tím, co se stane, když už tu práci nebudu schopná fyzicky vykonávat…
 
M.B. Já si myslím, že se mi docela dobře daří žít v přítomnosti, takže mě to tolik netrápí. Veškerý věci, který se mi staly, se měly stát a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co bude. Třeba v mé poslední fázi těhotenství jsme se Šárkou začaly rozjíždět značku. Všechno tehdy vyšlo. Kdybych na to myslela a dělala si plány, tak s tím nikdy nezačnu, protože bych si řekla, tyjo, vždyť budu mít dítě, začnu až mu budou tři… Není to ani plánované neplánování, jsem na tohle prostě spíš flink, žiju teď, maximálně týden dopředu.
 
E.L. Tak jsi asi už přejala květinové myšlení. Víš, že není třeba zabývat se budoucností, když možná není tak dlouhá.
 
M.B. Vidíš, to mě nenapadlo. To je hezký. :-)

 

 

E.L. Ještě jsem se nezeptala, jestli se s Davidem tvůrčně ovlivňujete? Napadlo tě někdy namalovat obraz?
 
M.B. Jo, napadlo. Když vidím, že se to Davidovi fakt povedlo, tak mám takovou tu chuť to chtít taky udělat. Asi to ale nechci tak moc, jinak už bych se do malování dávno pustila. David to dělá vlastně za mě, máme byt plný jeho obrazů. Spíš bychom se měli znovu naučit sdílet svoje výtvarný pocity. Už jsme trochu zapomněli to, co nás na začátku spojilo, a to byl společný názor na umění. Myslím, že právě díky tomu máme i společný pohled na jiný věci, a proto nám to klape a už se o tom asi nemusíme bavit, ale mohli bychom to zkusit prolomit a znova se v tom tak trošku zamilovat. Mně se zase tohle líbí na vás s Ondřejem, že hodně řešíte svou tvorbu a dost vás to spojuje.
 
E.L. Tak děkuju, Míšo.

 

Míša před letenskou Líčírnou. 2DIVY dále spolupracují třeba s brněnským i pražským Book Therapy nebo prestižními eventovými agenturami.

 

Pár nejen nákupních a tanečních tipů od Míši:

Second Hand Land - nejlepší sekáč, kde nakupuji oblečení
Estatic Dance - sem chodím volně tančit
Form Factory - sem chodím tančit, když potřebuji pravidla
Tudy nejčastěji jezdím na kole
Můj nejoblíbenější obchod kromě Hornbachu

 

rozhovor: Eliška Lhotská s Michaelou Bachoríkovou
foto: Eliška Lhotská
edit: Michaela Moravec

 

 

Já si to „jsem“ snažím uvědomovat co nejčastěji.

 

Pro náš první MEDAILON Eliška fotila a zpovídala Elišku Monsportovou, multidisciplinární designérku a „superhrdinku“.

 

E.L. Poznaly jsme se na umělecké rezidenci v Portugalsku. Já jsem zde nasávala inspiraci pro vytvoření nové kolekce a Eliška ryla skleněná zrcadla, chodila, pozorovala nebe a zase chodila. Propadla jsem jí a obdivuji ji pro její životního styl. Její vyprávění o lásce k cestování, pobyt venku, spaní pod širým nebem. S Eliškou jsem fotila první z mých MEDAILONŮ a udělala k tomu rozhovor, abych předala dál její nadšení z přítomného okamžiku a přírody. Na konci rozhovoru je od ní pár tipů na zajímavé, nejen cestovatelské, stránky.

Eli, volám ti, zrovna když jsem podnikla pro mě trochu odvážnou cestu. Vyrazila jsem na dovolenou sama. Baví mě s tebou vést rozhovor právě tady, protože jsi mě k ní inspirovala. Na jaře jsme spolu strávily skoro dva týdny v Portugalsku a v mých očích jsi byla superhrdinkou. Ten čas jsi trávila hodně sama, někde u pobřeží, chodila jsi na túry, spala venku... Měla jsem to štěstí se s tebou v tvém „přirozeném prostředí“, tedy tak to na mě alespoň působilo, seznámit. Je inspirativní, jak s tím dokážeš propojit to, čím se živíš. Cítíš to tak, že tohle je pro tebe nejvíc přirozené prostředí?

E.M. Ano, taky to tak vnímám.

 

 

E.L. Přijdeš mi hodně uvědomělá, až mám pocit, že jsi člověk, který má na svůj věk starší duši… Musela sis prožít něco, co tě přimělo víc se obracet k přírodě?

E.M. Jak ses mi svěřila i ty, od střední a celou vysokou jsem to měla podobně, nechala jsem se pohltit prací. Starala jsem se sama o sebe a ke škole jsem musela zároveň chodit do práce. Nejdřív jsem měla různé brigády mimo obor, pak jsem si našla práci jako HR v jedné IT firmě. Vlastně jsem se přehltila. Až potom, když jsem skončila školu, jsem začala mít pocit, že mám prostor tvořit tak, jak to cítím. Už se nechci dostat do stavu, kdy jsi úplně vyčerpaná z toho, co děláš, i když tě to baví. Zároveň to, že se o sebe musíš postarat, že tam není nikdo další, přináší i čas, kdy děláš sama. Stal se tak ze mě trochu samotář. Z části díky tomu, co dnes dělám, a z části proto, že v samotě je pro mě klid, kdy se můžu zamyslet nad věcmi, které bych chtěla dělat. Zároveň je to pro mě i útěk před problémy, který ale útěkem vlastně není, protože člověk před sebou neuteče :-).

E.L. Mě ta pracovní samota trošku děsila, a proto jsem věděla, že potřebuju vydělat tolik peněz, abych mohla mít kolem sebe další lidi. Ani pro mě není dlouhodobě udržitelné být sama. Tak to ty nemáš?

E.M. Měla jsem sice představu, že bych vedle sebe do budoucna mohla mít člověka, kterému věřím, ale takový člověk tu v tuhle chvíli není. V tvém případě mi to přijde jako určitě dobré rozhodnutí, ale já to takhle teď pro sebe nevidím. Myslím, že tím, že je moje profese hodně rozplizlá i do osobního života, je pro mě těžké najít hranici, kde by ten člověk měl své místo.

 

 

E.L. Otázka, kterou v souvislosti s cestováním osobně řeším hodně často: Nebojíš se investovat do zážitků místo do vlastního byznysu, nebo máš pocit, že se to nějakým způsobem zúročí? Máš víru v to, že investice do sebe samotné funguje? Já jsem do sebe začala investovat až s příchodem syna, kdy se pro mě rodina dostala na první místo. Do té doby jsem všechno vracela do podnikání.

E.M. Když jedu na výlet, tak se snažím vnitřně ujistit, že po návratu na mě nějaká práce čeká, ale reálně to vždycky znamená, že si člověk sáhne do úspor, které jsou ne vždy velké. Mám zároveň potřebu jezdit pryč často. Je to pro mě hnací motor a příval nové energie, inspirace a uklidnění se. Pak jsem ale schopná i mnohem víc pracovat, takže je to vlastně investice, jak do mé práce, tak do mě samotné. Peníze jinak totiž vždy sypu do materiálu, výroby, jiných lidí atd. Člověk není robot a občas potřebuje zvolnit. Někdy se dostanu do fáze, kdy jsem přepracovaná, ale když pak někam odjedu, mám po pár dnech potřebu zase tvořit a začnu se těšit na to, až se zavřu v aťáku a budu se patlat v sádře. Člověka to udržuje ve zdravém módu, aby nevyhořel.

E.L. Pro mě je i po dvou měsících, co jsme se rozloučily v Portugalsku, problém integrovat se zpět do normálního života. Osobně to přirovnávám k takovému absťáku, zjištění, že na světě je tolik krásy, o které jsem nevěděla. Možná je to přičichnutím ke svobodě po mateřské a covidu. Zkrátka znáš tenhle neklid a intenzivní pocit, že máš chuť poznávat všechno teď hned?

E.M. Nechci znít hrozně, ale mám pocit, že tenhle „absťák“ si v sobě nosím vlastně pořád.

E.L. To už je ale na terapii, Eli. :-)

 

 

E.M. Taky na ni chodím :-) Je to podle mě o nějaké sebedisciplíně. Člověk hledá balanc, kdy se mu pracuje dobře a kdy ne. Kdy je dobré vypadnout, kdy je naopak nutné zakousnout se a pracovat. Mám pocit, že tenhle neklid si v sobě nosím přirozeně od mala. Zintenzivní se v momentě, kdy se odněkud vracím. Zároveň cítím satisfakci a uklidnění z toho, že byl ten pocit ukojený, ale on vlastně nebyl. Skončil a člověk se musí zase vrátit do toho normálního života a fungování. Přijde mi to ale dobré v tom, že si v sobě nesu spoustu nových impulzů a nápadů a ty to nějakým způsobem přebijí. Nicméně mi stačí, že je venku hezky a já jsem hned v nervu a nejradši bych byla někde pryč.

E.L. Tak to vymysli tak, abys mohla být pořád pryč. Jednou jsi mi říkala, že tví kamarádi se zpátky do toho „normálního života“ už nevrátili…

E.M. To by mě ale nebavilo. Došla jsem k závěru, že potřebuju obojí. Nedokázala bych jen být a užívat si to venku, aniž bych pak mohla ventilovat věci, které mám uvnitř, a něco tvořit.

E.L. Já se ti přiznám, že Portugalsko u mě úplně změnilo názor na přírodu jako takovou. Českou přírodu mám ráda, ale oceán má takovou sílu, že teď mám k přírodě o hodně větší respekt. Jako bych zjistila, že mě k sobě volá, i když jsem vždy byla více městský člověk. Jela jsem sama do Varšavy, protože jsem se bála na první takový pobyt vybrat přírodu, kde jsi absolutně konfrontovaná se svou existencí, o to víc, když jsi sama. Jak to vnímáš ty, nebojíš se?

E.M. Paradoxně mám menší strach být sama v cizině než u nás. Když spím někde sama, mám ráda výhled, spíš než být schovaná v křoví, kde nevím, co vyleze zpoza rohu :-). Samozřejmě mám i strach, ale úplně si to nepřipouštím. Věřím, že se o sebe postarám a v to, že situaci dokážu vyhodnotit dobře. Soustředím se přitom na to, co je kolem. Baví mě pozorovat, jak se houpe lístek ve větru, vlny, oblohu, jak se mění vlhkost a padá rosa…

 

Eliščino nejoblíbenější místo v jejím ateliéru

 

E.L. Přijde mi, že když jsi v přírodě, tak si uvědomíš, jak každá minuta i den jsou úplně originální. Vždycky mě semele, když vidím, o co člověk ve městě přichází. Zvlášť když bydlí jako já v domě, kde ani moc nevidí nebe, spíš jen protější stavby. Cítím přitom, že tam nepatřím, a to jsem tam od malička.

E.M. Pro mě je právě výhled hrozně důležitý, zároveň je to ale i něco, co ve mně vyvolává ten neklid. To, že mi něco utíká, že to nemůžu zažívat venku, když jsem třeba v ateliéru. Potřebuju vnímat, že den plyne a mění se. Představa, že nemám rozhled, je pro mě hodně depresivní. Den je pak takovým bezčasím, uteče pod rukama a ani nevíš, jaký byl. Vezmi si, kolik lidí hlavně v zimě nevidí za den slunce. Pro mě je hrozně důležitý něco takovýho mít. Místo, kde cítíš vděčnost za to, že oblohu může mít člověk všude na Zemi.

E.L. Zajímá mě ještě tvoje vybavení na cesty. Bereš si všechno ultralehké, nebo necháváš prostor i nějakému „šperku“, oblíbené věci, co není úplně potřebná, ale stojí za to si ji s sebou vzít? Já jsem třeba posedlá si s sebou i jen na dva dny brát věci na tvoření, vosky, pilku atd. Nakonec se k tomu většinou ale stejně nedostanu. Třeba teď do Polska, kde na stáži vznikla ta má první, chlebová kolekce, jsem si přivezla bochník s tím, že tu něco vymodeluju.
 
E.M. Haha. Já s sebou beru většinou skicák. Jinak mě spíš baví si věci vymýšlet a pak je realizovat po návratu. Obecně se snažím být při cestování co nejlehčí.
 
E.L. Dokážeš si představit být na nějakém dokonalém místě na světě a vůbec v tu chvíli nepřemýšlet v kontextu toho, co děláš? Že by se tvůj zážitek nepřetavil do žádné nové vázy nebo rytiny?

E.M. To je věc, nad kterou jsem přemýšlela zrovna v Pyrenejích, že bych hlavu chtěla úplně vypnout a jen být člověk, který vnímá věci tak, jak jsou, a nemá potřebu je dál přesouvat. Myslím, že se mi to povede občas. I když nad věcmi více přemýšlím a vyvolávají ve mně konkrétní pocit, tak se stejně nakonec vyfiltrují ty nejsilnější myšlenky a pocity a jiné tam zůstanou jen tak.

 

 

E.L. Přemýšlela jsi někdy o tom, abys v tvorbě nesklouzla do nějakého kýče? Já jsem studovala střední sklářskou školu a děsilo mě, že cokoliv, co člověk udělá, má podobný efekt jako západ slunce. Prostě sklo je podle mě dokonalé a efektní samo o sobě. Ty navíc pracuješ s přírodními motivy… Podle mě se ti ale daří vytvářet kontrast a funguje to dobře…

E.M. Snažím se, aby moje věci byly trochu popisné, ale ne moc. Najít si v nich nějakou divnost, nesoulad. Pro mě je důležité, aby byly trochu neuchopitelné, aby si člověk řekl: „Co to to je…? Ale vlastně je to hezký.“ Také se ale občas bojím, že udělám věc, která už je hodně popisná a může být kýčovitá.

E.L. Neboj se toho, Eli. Klidně to udělej, kýč je občas dobrej.

E.M. Myslím si, že když se držím principu, který je mi blízký a kombinuji špinavé, texturované prvky a čisté a hladké, tak je to pro mě bezpečné právě v tom, že se nemusím bát, že to bude kýč.

E.L. Když jsem dělala kolekci Affirmo, tak jsem vycházela z mého porodu, kdy se mi podařil navodit nějaký hypno pocit. Všude v kolekci se objevuje slovo JSEM jako symbol přítomnosti. Věřím, že v přírodě nebo meditaci se dá taky dotknout přítomnosti. Přijde mi, že s věkem člověk zjišťuje, že nejvíc přítomný okamžik je zároveň úplně prostý. Vyvstane ti na mysli nějaký tvůj?

E.M. Někdy v práci. Vím, že tam jsou chvíle, kdy musím být hodně přítomná, jinak to nefunguje. Třeba při rytí. Občas taky během dne, když mám small talk s někým na ulici nebo s paní, co obsluhuje v kavárně. Jsou to i detaily, když jsem třeba na horách a uvědomím si, že můžu jít nebo běžet. Dýchat ten čerstvý vzduch. Pozorovat, jak vychází slunce a zároveň zapadá měsíc. To, jak věci jsou a pak zas nejsou. Já si to „jsem“ snažím uvědomovat co nejčastěji. Vím ale, že mám problém žít v přítomnosti, když jsem v běžném pracovním módu, kdy přemýšlím o tom, co bylo a bude.

 

 

E.L. Eli, v propojení s tvým životním stylem mi tvoje tvorba přijde dost autentická, až ti skoro nevěřím že existuješ. :-) Když jsme si povídaly o značkách, přišlo mi, že jsi z generace, kde je už celkem samozřejmé se sebeprezentovat. Za nás ten, kdo to dával moc do světa, na to přehnaně šlapal, nebyl dost bohém, možná spíš trapnej. Řekla bych, že v naší generaci je ještě spousta těch, co má vnitřní nejistotu v tom, jak se prodat. Mně to třeba nenaučila škola, ale spíš výchova, hlavně můj táta, který je také podnikatel. U tebe mi to připadá jako dost přirozené. Jak to vnímáš ty?

E.M. Musím říct, že mně to přirozené tak úplně není. Vnímám to ale jako součást tvorby, kterou za tebe nikdo neudělá. Můžeš si samozřejmě někoho zaplatit, ale tím, že moje věci jsou, jak říkáš, něčím autentické a prolínají se v různých sférách s mou osobností, tak si to moc neumím představit. Nemám ale pocit, že je to něco, co by nás na škole učili, s čímž podle mě bojují skoro všichni.

E.L. Všimla jsem si, že nosíš náušnice, které máš asi od malička. Každá zlatnice totiž ví, že náušnice, co mají zapínaní vpředu jsou dětské. Můžu to číst jako tvou vazbu k věcem, které mají svou historii nebo emoční hodnotu, nebo to spíš neřešíš?

 

 

E.M. Pro mě to má obrovskou hodnotu. Tyhle náušnice mám po babičce a jsou děděné z generace na generaci. Já už jsem šestá, která je má. Jsou to sice dětské náušnice, ale jsou na to poměrně velké. Nosila jsem je jako dítě, pak si vybrala jiné, ale až v dospívání jsem došla k tomu, že je chci mít u sebe. Aniž bych zprvu věděla, že se to děje, nosila jsem je, už když babička začala být nemocná. Když pak zemřela na rakovinu, přišlo mi, že si ji stále nosím s sebou. Byla to pro mě inspirativní žena, také cestovatelka a dobrodruh. Občas mám pocit, že je čas je obměnit, ale nepřijde mi, že by tu bylo něco, co by pro mě mělo takovou hodnotu. Připadá mi najednou zvláštní vyměnit je za něco, co je pro mě úplně nepopsané.

E.L. Mně tohle na špercích přijde právě nejvíc. Jak říkáš, že to má už šestá generace, z toho mě mrazí. Náš učitel na vysoké dělal věci s tím, aby tu byly stovky let, aby se daly poslat do vesmíru. Já jsem to tehdy vůbec nechápala a ani to pro mě nebyl důvod, proč jsem si vybrala právě šperk, ale teď mi to přijde úplně skvělé. Já svoje šperky spíš vnímám jako zápis naší generace, ale tvořím je tak, aby tu byly i pro ty další. Jak o své tvorbě v tomhle kontextu přemýšlíš?

E.M. Já bych byla ráda, aby moje věci byly něco, co pak někdo zdědí. Snažím se je dělat tak, aby vydržely a zároveň v sobě měly zaznamenanou určitou energii. Když třeba dělám zrcadlo pro nějakou rodinu domů, tak mi přijde hezké, že vytvořím něco, na co se lidi budou dívat každý den. Pak je ta věc i takový pozorovatel jejich života. Když se do zrcadla člověk dívá jako dítě a pak k němu přijde, když je mu padesát, vzpomene si na ty minulé momenty a ta věc u nich byla taky. Pak mi připadá, že věci mají svůj smysl, své místo a jsou nositeli emocí, jako ty náušnice po mé babičce.

E.L. Eli, moc ti děkuju.

 

Eliška za zrcadlem, které vytvořila v portugalské Casa T.

 

Naše letní múza se šperky SO a Pretty Bloody Good

 

Tipy od Elišky Monsportové na oblíbené stránky nejen pro cestování:

meteoblue.com – počasí  
pod7kilo.cz – obchod s ultralight vybavením
mapy.cz - nejlepší mapy pro všechno kdekoliv na světě!
Francheska Martinez, @francheskafit – tahle žena je mi múzou pro cvičení :) 
Esther Perel, @estherperelofficial – žena, u které hledám inspiraci pro praktický život plný vztahů
Lenka Poláčková, @lenkavacval – studnice inspirace a odvahy 

 

rozhovor: Eliška Lhotská s Eliškou Monsportovou
foto: Eliška Lhotská
edit: Michaela Moravec