"Na smrti rodiče je strašně bolestivé uvědomění, že ti odešel primární průvodce, nejbližší člověk, který tě viděl, když jsi přišla na svět, učil tě mluvit, chodit a ví o tobě v podstatě úplně všechno." Michaela Karásek Čejková
Tento medailon přinášíme v den, kdy se upozorňuje na to, jak je důležité pečovat o své duševní zdraví. Ať se deprese objeví před nejšťastnějším obdobím v životě nebo po něm, je dobré pochopit své vnitřní potřeby a naučit naší budoucí generaci mít se rád a respektovat druhé. Zároveň přijímat život i se všemi bolestmi a pracovat s nimi. Mít odvahu říct si o pomoc. Tento medailon uzavírá rozhovory se sedmi odvážnými ženami. Odvaha totiž nespočívá v síle fyzické, ale hlavně té duševní. Eliška zpovídala svou kamarádku Michaelu Karásek Čejkovou a zároveň fotografku našeho projektu Odvaha, který momentálně prezentujeme na Designbloku,
EL: Míšo, já jsem si při tom našem focení uvědomila, o čem vlastně ty iniciály celé jsou. Oslovila jsem silné ženy, které si stojí samy za sebou, podvědomě jsem věděla, že tahle cesta je zdravá a správná. Sama mám na krku náš řetěz z písmenek E, ze svých iniciál. A vlastně až teď si uvědomuji, po dvou porodech, že to hlavní, co má člověk předat dětem, je, aby se měly rády. Mně by asi úplně zlomilo, kdyby to tak u mých dětí nebylo. Možná že to, že právě porod ženu nabije sebevědomím, je nějaký přirozený instinkt. Její vnitřní síla a odhodlání žít v nějaké sebelásce a být dobrým vzorem pro další generace. Co si o tom myslíš?
MKČ: Myslím, že je to úplně přesně, jak říkáš. Po porodu si připadáš silná a pyšná sama na sebe. Máš pocit, že zvládneš úplně všechno, na co si vzpomeneš. Ale i v období po porodu, kdy děti vychováváš a zažíváš s nimi jak hezké chvilky, tak i každodenní boje a vyčerpání, si svou vnitřní sílu uvědomíš. I s ohledem na to, že v rámci rodiny je žena pořád braná jako článek, který to má držet a budovat domov. V těchto chvílích také zjišťuješ, jak je důležité, ohlížet se také sám na sebe, abys zůstala zdravá a mohla být vzorem svým dětem.
EL: ...protože když máš ráda sama sebe, máš ráda i ostatní, a jsi dobrým příkladem.
MKČ: Přesně tak. Myslím, že je důležité, dokázat si vymezit své hranice. To předešlé generace žen nemohly, neuměly. Nerada bych je podceňovala, ale myslím, že naše maminky neznaly „me time”. Čas, v němž si člověk může odpočinout, být sám se sebou. Teď už si umíme říct, že máme dost a zajdeme si k psychologovi, na jógu nebo sami se sebou na kafe. Myslím, že je zdravé si to uvědomit v každodenním běhu, a vymezit si hranice toho, co jsem
schopná ještě ustát a co už by zabilo mé já. Postavit se tím pádem sám za sebe, mít se prostě rád.
EL: Možná to teď vypadá, že se máme hrozně rády, ale myslím, že to je taková nejsložitější věc k tomuhle dojít. Je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě, asi proto přichází s věkem nějaké smíření se sebou samým, ohromná vnitřní svoboda, ke které by měl člověk směřovat.
Čím starší člověk, tím víc je smířený sám se sebou.
MKČ: Přesně tak. Asi hodně zaleží na konkrétním člověku. Ale za mě, vymezit si svůj čas znamená neztratit samu sebe. Své sny a potřeby. Protože když se necítíš dobře, tak se nemohou cítit dobře ani lidi kolem tebe, třeba rodina a děti.
EL: To bohužel nepotkalo tvou maminku, která tohle smíření nenašla.
MKČ: Máma je teď pro mě takový vzor toho, co nedělat. Právě díky jejímu příběhu jsem si uvědomila, jak je důležité o sebe pečovat. Tedy spíš umět se opečovávat, a to jak po fyzické stránce, tzn. cvičit, dobře jíst, tak i po stránce psychické, tedy chodit na terapie. Prostě dělat věci, které dobíjí energii, vytvářejí prostor pro seberealizaci.
EL: Míšo, teď jedno moje přiznání. My dvě jsme se nějak díky vesmíru zase spojily na focení mého portrétu v těhotenství a po porodu. Ty jsi mě oslovila, a to v době, kdy jsi přišla o maminku. Já jsem zrovna skončila těhotenství, které bylo extrémně fyzicky i psychicky náročné, skončilo mým vyhořením a nakonec i antidepresivy. Tvoje maminka vlastně měla neléčené poporodní deprese…
MKČ: Ano, to jsem si složila z různých střípků, toho, co třeba naznačil táta nebo co jsem si já pamatovala z dětství. Po porodu bráchy mámě zřejmě začaly poporodní deprese a tím, že u nás v devadesátých letech nebyla terapeutická praxe tolik běžná a nebyly dostupné informace zabývající se tímto tématem, tak se s tím musela vypořádávat svépomocí. Podle mě se tento neléčený stav postupně rozvinul v deprese, maniodepresivní psychózu a myslím, že pak úplně v závěru, ty poslední roky, už měla nakročeno ke schizofrenii. Máma se s tím nikdy nechtěla konfrontovat, a to v tom slova smyslu, že by si přiznala, že má problém a že by šla vyhledat odborníka. Takže to nechala bujet.
EL: Já jsem díky těmhle našim setkáním a focením v poslední době k tobě našla nějaké zvláštní napojení. Celé focení našeho projektu se silnými ženami a s iniciálou mělo takovou zvláštní sílu. Máš taky ten pocit? Cítila jsi to taky, ten přenos silné energie z různých osudů, některých i pohnutých, kdy člověk pochopí, že všechny cesty vedou k nám samotným.
MKČ: Měla jsem to úplně stejně. Na vybraných ženách mě fascinuje, jak silné příběhy si často ve své křehkosti nesou. Ženy jsou totiž, podle mě, z podstaty takové, že chtějí všechno zvládnout samy, nechtějí se příliš svěřovat se svými běžnými problémy, a vlastně mají pocit, že jejich vnitřní síla znamená, že se se vším poperou a nemusí jim nikdo pomáhat. Ale tragické události, které nás v životě potkají, naše odhodlání a sílu znásobují. I negativní událost, jako když někomu zemře dítě nebo máma, nás posílí, protože se s tím prostě musíme nějak popasovat.
EL: Přemýšlím, jestli ženy nejsou víc citlivé a neřeší víc svoje nitro, právě kvůli tomu, že nemůžou z mateřství vystoupit. Tím nechci paušalizovat muže, ale mám pocit, že když v rodině vyhoří muž, tak odchází a začíná znovu. Ale u ženy to není tak pravděpodobné. Prostě se musíš vždycky vrátit zpátky.
MKČ: Děti jsou takovou kotvou v realitě. A rozptýlením od trápení. Jsou radostí. Ale v něčem je vědomí jejich závislosti na tobě, jakožto primárním pečovateli, děsivé. Když mi zemřela máma, tak jsem si uvědomila, jak většina lidí neumí zacházet se smutkem, tedy spíš s pozůstalými. Že nevědí, jak na pozůstalého reagovat. Mnoho lidí místo toho, aby mě třeba jen objali a nic neříkali, či donesli jídlo, které mám ráda, tak to vlastně komentovali pro mě necitlivým způsobem, což mě házelo ještě více do nepohody. Jedna z věcí, co mě fakt zraňovala, byl výrok, že mám být silná pro děti. Jenomže to je právě to děsivé, že ty jsi tady ta máma, a i kdyby se stalo cokoliv, tak ty tady musíš být a musíš fungovat, protože děti tě potřebují. Což je sice logické a člověk si to uvědomuje, ale když tu sílu nemáš a je ti strašně špatně, tak tě tyhle věty a toto uvědomění dostává do ještě většího zacyklení a úzkosti, že z toho, jak jsi teď přesně pojmenovala, nemůžeš vystoupit a utéct. Že jsi vlastně domov a rodina a nejde to.
EL: To jsem si vyzkoušela při vyhoření během těhotenství, kdy jsem vůbec nefungovala jako máma a bylo pro mě docela úlevné vidět, že se to jakoby dá. Nebo spíš takhle; ono se to nedá, ale jak říkáš, když člověk nemůže, tak se prostě musí zapojit ostatní. To je možná další otázka na tebe, protože pro tebe je teď důležité život pochopit nanovo, v situaci, kdy si tvoje maminka život vezme. Co jsi cítila? To musí být totální tma a samota v tom pocitu.
MKČ: Cítila jsem a stále cítím prázdno a touhu vrátit čas. Potkat se s ní ještě na pár minut. Často uvažuji, co bych mámě řekla, kdybych na to měla minutu. Co bych udělala. Na smrti rodiče je strašně bolestivé uvědomění, že ti odešel primární průvodce, nejbližší člověk, který tě viděl, když jsi přišla na svět, učil tě mluvit, chodit a ví o tobě v podstatě úplně všechno. Člověk, který ti dává bezpodmínečnou lásku. Ve většině případů, samozřejmě. A najednou tady toho člověka nemáš. Partner i kamarádi mohou odejít, ale rodič by za mě měl být jako skála, záchytný bod, který je tady vždycky pro tebe. Když odejde, nejde jeho místo nahradit někým jiným.
EL: Pomáhá ti focení? Protože focení je psychologická věc… Přemýšlíš o tom teď jinak?
MKČ: Focení mi vždy hodně pomáhá. Jsem strašně vděčná za práci, kterou dělám, protože mě baví a naplňuje. Díky čemuž si myslím, že také ještě zůstávám psychicky zdravá. Samozřejmě to trošku bagatelizuju, ale když pak v životě procházíš ne úplně šťastným obdobím, tak přehoupnout se do práce a uvažovat nad projekty, které tě baví, prostě pomáhá. Máš pocit, že se alespoň v některém aspektu svého života cítíš bezpečně a dobře, a to je hodně silné. Když se setkáš poprvé se smrtí někoho blízkého, tak je to tragické, ale zároveň ti to otevře oči. Najednou si vážíš svého času a hlavně si uvědomíš, že chceš čas i věci, kterým věnuješ pozornost, jako např. vlastní projekty, odvádět tak, aby to, co tady po tobě zůstane, bylo kvalitní. Já své fotky a projekty beru jako druhé děti a chci, aby tady po mě jednou zůstalo něco, co mělo nějakou hodnotu, za co se nebudou mé děti stydět.
EL: Uvědomuješ si víc svoji konečnost?
MKČ: Ano, svoji konečnost si teď uvědomuji velmi silně a vlastně v rámci toho i kalkuluju s časem a s tím, co dělám, s kým a jak trávím čas. Prostě už se nechci věnovat hloupostem, ale pracovat na něčem, co má smysl, co třeba někomu přinese radost. A hlavně být s rodinou. S dětmi, dokud jsou malé. S mými nejbližšími, kteří tady už zítra nemusejí být. Vlastně pro mě začaly mít vztahy a totálně obyčejné chvíle, jako víkendové snídaně s rodinou, daleko větší hodnotu než práce.
EL: Setkala jsem se s tím, že když někomu zemřel rodič, tak pro toho člověka byl svým způsobem úlevný nebo osvobozující pocit, že to přišlo. Mám pocit, že se celý život bojíš, až to přijde. Cítila jsi něco takového? Že teď už to musíš jenom nějak zpracovat. Ale teď to říkám jako člověk, který to nezažil, takže nevím, jak to úplně vyjádřit.
MKČ: Úleva v mém případě ještě nepřišla. Myslím si, že do toho bodu dojdu, že budu ráda, že už jsem to prožila a mám tu fázi za sebou. Ale zatím pociťuju velký smutek kombinovaný se vztekem a s pocitem viny, který si musím zpracovat. Kdyby mámina smrt proběhla jinak, tak by možná došlo k tomu, co říkáš, že by to bylo takové smíření.
EL: Máš teď potřebu tvořit i více osobních projektů? Protože děláš hodně i zakázky…
MKČ: Já mám pocit, že po mámině smrti se mi otevřelo jakoby třetí oko a najednou jsem si uvědomila, že nechci ztrácet čas. Mám takový skicák, do kterého si roky píšu nápady na volné série, ale protože zakázek je většinou hodně a mám malé děti, tak se člověk pak věnuje právě spíše zakázkám, protože potřebuje uživit rodinu. Teď jsem si ale řekla, že začnu postupně realizovat věci z těch sešitů. Chtěla bych víc vystavovat a dělat volnou tvorbu. K vystavování jsem si totiž vytvořila určitý blok na FAMU, ale vím, že mi hodně chybí a že bych se k němu chtěla vrátit a realizovat své věci.
EL: To je zvláštní, podle toho jak to popisuješ, jak blízko je pocit z porodu a ze smrti. Dostáváš se hodně sama k sobě, k tomu, co ty chceš. Je to obrácení k pravdě, k pravdivému životu. Možná, že naše společnosti si tohle komplikuje. Řešíme nesmysly, protože nejsme tolik v kontaktu se smrtí. Možná je to výhoda lidí, co mají brzo děti, pokud mají tenhle pocit prozření. Ale je to otázka, možná že věk taky dělá svoje.
MKČ: Myslím, že děti ti určitě tohle prozření přináší, ale smrt je ještě jiná. Najednou se objevil pocit, že moje děti rychle rostou a mám je půjčené jenom na chvíli. Chceš s nimi být co nejvíc a předat jim co nejhezčí dětství, aby na něj jednou vzpomínaly a měli jste hezký vztah. Uvědomíš si, že je potřeba si tyhle okamžiky víc užívat, protože opravdu nevíš, co bude zítra. Uvědomíš si, že nebudeš donekonečna v takové fyzické síle jako teď. A ano, i porod přináší takové prozření, ale myslím, že smrt ještě víc. Ta ti, hodně surově, otevře oči, zvedne ukazovák a řekne, že tvůj čas je omezený a díky tomu se ve tvém životě vykrystalizují věci, které jsou hloupost a za kterými nemá význam se honit. Pochopíš, že některé lidi v životě nechceš, nepotřebuješ s nimi trávit čas a že některé věci nelze odkládat donekonečna.
EL: Jaký mají názor na smrt tvoje děti? Připadá mi, že můj starší syn to teď hodně řešil kolem pátého roku.
MKČ: To je prý kolem pátého až sedmého roku, že si děti začínají uvědomovat smrtelnost. Nám nejdřív zemřel kocour a týden na to moje máma. Obě mé děti nejprve vypadaly, že jsou v pořádku, jakoby je to vůbec nezasáhlo, ale pak se začaly po dvou, po třech měsících ptát. Syn se zeptal, jestli kocoura na jaře zase vyhrabeme a probudíme. A dcera zase jestli babička leží doma na gauči nebo kde vlastně je. Postupně jim začalo docházet, že už opravdu nejsou. Že po babičce zůstaly nějaké věci, ale že už se nevrátí. Starší dcera z toho začala být plačtivá a úzkostná. Je na mě teď hodně napojená, myslím, že si uvědomila, že i já tady jednou nebudu. Více si mě hlídá. A více si říkáme, že se máme rádi. Jsem ráda, že spolu o smrti mluvíme normálně, bez příkras. Jako o něčem, co prostě existuje a co nás všechny čeká.
EL: Připadá mi, že deprese zasahuje do spousty věcí, co každý den děláš, a třeba se ti nedaří, ale neuvědomíš si, že je to důsledek právě deprese, že je to stesk. Ty jsi zmiňovala, že sis to taky delší dobu neuvědomovala, že má tvoje maminka tak závažné problémy. Mně připadá, že ty jsi mimořádně pozitivní člověk, a tak mě zajímá, jestli se tohle u tebe taky nějak změnilo?
MKČ: Jako myslíš mé duševní zdraví? Předtím jsem své duševní problémy hodně ignorovala. Nebrala jsem to tak, že potřebuji odbornou pomoc. Měla jsem pocit, že se z toho vždycky nějak dostanu a že to bude dobré. V loňském roce, když jsem se častěji potkávala s mámou, která měla psychické a existenciální problémy, tak jsem začala pociťovat, že je to pro mě hodně náročné. Až jsem si řekla, že odbornou pomoc potřebuji, protože sama to nezvládnu. Našla jsem si psycholožku a začala jsem k ní chodit pravidelně. Myslím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Když na sezení nejdu třeba měsíc, tak už cítím v sobě takový tlak, protože se potřebuju vypovídat. Došlo mi, že potřebuji nestranného člověka, někoho, kdo
se na určitý problém podívá s nadhledem, trošku mě uzemní a zároveň navede, jak s daným problémem pracovat.
EL: Vnímáš otázku duševního zdraví jako generační problém? Snažíš se, aby tvoje děti věděly, že nemají být tak kritické samy k sobě a že se mají mít rády? Připadá mi, že se ukazuje, jak důležitá je třeba respektující výchova, protože ti dává i zdravý vztah k sobě samotné. Nevím, jestli třeba poporodní deprese může souviset i s tím, jak jsi vyrůstala?
MKČ: Tak to nevím, ale tipla bych si, že asi ano. Je pravda, že s dětmi se hodně otevírají problémy z dětství.
EL: To mě právě taky. Druhé těhotenství jsem vlastně měla náročné psychicky a vyplavaly mi věci, které jsem předtím vytěsňovala a nepřipouštěla si je. Bylo to hrozně zvláštní, jako kdybych byla já to miminko.
MKČ: Mateřství je takový ponor do vlastního dětství. Najednou si s úlekem uvědomíš, že to, co ti tvůj rodič říkal, když jsi byla malá a co ti do té doby přišlo v pohodě, vlastně vůbec v pohodě nebylo! Že si vůbec nedovedeš představit, že bys stejnou věc svému potomkovi řekla nebo udělala.
EL: Řekla bych, že tehdy hlavně nikdo neměl peníze, takže to musel pro ně být velký nápor. Takže se snažím nevyčítat, ale myslím, že je dobré, když se o tom mluví a starší generace přizná, že některé věci nebyly jednoduché. Pro mě osobně je strašně důležité to slyšet, že já jsem nic nezkazila, ale prostě to nebyla jednoduchá doba.
MKČ: Přesně tak, ale myslím, že když dojde k prozření rodiče, který se ti třeba omluví a nedělá, že problémy neexistovaly, tak je to ohromně podstatné. Podle mě je úplně nejlepší, když můžeš s rodičem jít na kafe a říct mu, že ti něco v dětství nebo během dospívání vadilo, a když rodič s tebou o těch věcech může úplně normálně mluvit a neurazí se. Takto podle vypadá zdravá forma vztahu rodič-dítě. Uvědomuji si, že sama nejsem geniální rodič a spoustu věcí mám zakódovaných od svých rodičů a nedělám je dobře, ale zase na druhou stranu si jsem jistá, že kdyby za mnou moje děti přišly a řekly mi, že je na mně něco štve či štvalo, tak je za to nebudu soudit, nebudu naštvaná, ale budu se snažit najít cestu k tomu, jak to zlepšit. Nebo se jim omluvit.
EL: Já jsem si spíš uvědomila, že několik situací, co mě mrzelo, tak bylo ve skutečnosti jinak, nebo rodiče třeba maskovali svůj vlastní smutek. Takže je podle mě hrozně důležité, že já svému dítěti řeknu na rovinu, proč třeba něco dělám takhle. Vysvětluju, analyzuju nějakou situaci, protože kolikrát třeba zjistím, že je to jenom nedorozumění a může se to vyřešit tím pádem hned.
MKČ: Člověk tomu ale musí být otevřený. Což je podle mého jedna z nejhezčích vlastností jaké rodič může mít a předat. To, že dítě s tebou může mluvit úplně otevřeně. Může ti říct, že ses třeba nechoval úplně ok. A můžeš pak, přesně jak říkáš, dojít k tomu, že jsi to dělal z nějakého důvodu, který to dítě nevidělo. Prostě je důležité, že se automaticky neurazíš, nestáhneš a neignoruješ to.
EL: Já jsem jediné své portréty dělala vždy s tebou. Přijde mi, že svítíš, když fotíš. Najednou se jakoby nestydím. Předáváš totální světlo pro nejlepší výsledek, dodáváš odvahu, ráda fotíš ne-modely. Musí to být náročné.
MKČ: To je hezký, Eliško, to mi ještě nikdo neřekl.
EL: Připadá mi, že hodně fotografů je introvertních a čeká na nějakou vhodnou chvíli, kdežto ty si ji dokážeš sama vytvořit.
MKČ: Když mě baví to, co fotím, tak se dostávám do takového transu. Jako bych si dala nějakou drogu. Neberu to tak, že tu dobrou chvíli vytvářím… Z práce právě získávám mentální energii, odpočívám a možná tento svůj pocit přenáším na ostatní.
EL: Já když něco dokončím, tak mi to dodává energii, ale když směřuju k nějakému nápadu, tak mě to vlastně hrozně vyčerpává.
MKČ: Ale tak to mám taky. Když se to vymýšlí, tak to je náročné, samozřejmě.
EL: Nejde to na první dobrou, musíš se nějak přesáhnout.
MKČ: Musíš tu věc najít a neustále posouvat hranice sebe sama. Hledat cesty, které tu ještě nebyly.
EL: Proto jsme studovaly, abychom o tom víc přemýšlely, a proto je to náročné…
MKČ: Směřování k nápadu je podle mě extrémně náročné. A to je to, za co by ti všichni klienti měli platit a co vlastně nikdo platit nechce. Nápady nerostou na stromě. Často třeba jen vnímáš pocit, jak by mělo něco vypadat, ale nemůžeš vůbec najít potřebnou formu, a to je extrémně frustrující. Cesta k nápadu nakonec secvakne a ty cítíš, že to je ono a že to tak má být, za mě třeba světelně, scéna a model. Takže to je „pain,“, ale pak, když už to tvoříš, tak je to strašně hezký, naplňující pocit.
EL: To souhlasím, to je super. Ty ale do svojí práce vkládáš tělesnost, musíš působit na ty lidi a jejich výkon.
MKČ: To máš pravdu, to je někdy vyčerpávající.
EL: Ty se musíš vlastně trochu kontrolovat, řekla bych.
MKČ: Když fotíš portréty, tak každý má hranici toho, co je ochotný pro tebe udělat, jinde. Někdo je úplně v pohodě a chce, aby ta fotka byla dobrá a je mu úplně jedno, z jakého úhlu ho zabereš nebo ho nasvítíš. A pak jsou lidi, kdy to podle mě nesecvakne, kteří extrémně kontrolují, jak co vypadá, jak je co nasvícené, z jakého úhlu se fotí. Tímhle se podle mě pak vytváří zbytečná nervozita a nemůže vzniknout dobrá věc.
EL: Prostě důvěra je důležitá.
EL: Pro co si jedeš na Aljašku? Chci se tě zeptat po návratu, jestli se to naplnilo... Jaká jsou tvoje očekávání?
MKČ: Já tam jedu vlastně hledat sama sebe. Hledat svoje kořeny, protože tam žila moje babička. Emigrovala na Aljašku v roce 1988 za mým nevlastním dědou, který je také z Čech. Vzali se a babička získala americké občanství. Třicet pět let tam žila. Loni v září zemřela, což jsem se dozvěděla úplnou náhodou, když jsem zadala její jméno do vyhledavače a objevilo se parte. Ona s námi nemluvila dvacet pět let. Při jedné její návštěvě Čech se pohádala s mými rodiči a na dvacet pět let se úplně odřízla. Od roku 2000 jsem ji neviděla. Mám ji v takových matných vzpomínkách, ale někdy po narození dětí ve mě rostla potřeba se tam za ní vydat, najít ji a tady tuto potlačenou nebo spíš přehlíženou rodinnou linku rozuzlit. Pochopit ženskou linii. Jenomže babička zemřela, takže jsem to nestihla. Tu cestu jsem totiž odkládala kvůli dětem. Pořád jsem si říkala, že jsou ještě malé a nemůžu nikam takhle daleko a na tolik dní odjet. A s nimi bych tam necestovala, protože je to dlouhá, 24 hodinová cesta. Tak jsem to pořád odsouvala, až bylo pozdě. Babiččina smrt mě vybudila. Najednou jsem si řekla, že už nebudu čekat, protože jediný, kdo z máminy linie zůstal, je mámin táta, a pak právě můj nevlastní děda, kterému je teď osmdesát pět a žije na Aljašce v domově důchodců. Takže mám šanci, že mi dovysvětlí některé rodinné záležitosti.
EL: Hodláš to nějak dokumentovat?
MKČ: Měla jsem sen, než babička zemřela, že o jejím příběhu vydám knihu. Takové deníky, fiktivní rozpravy s babičkou, kterou jsem téměř nezažila. Chtěla jsem jet na Aljašku ptát se lidí, co ji znali, jaká byla a případně se s ní, pokud by ještě žila, setkat (nikde se totiž nedalo dopátrat, jestli jsou s dědou ještě naživu. Na internetu byla uvedena adresa jejich firmy a kontakt, ale na ten se nedalo dovolat). Teď si to spíš představuji, i v souvislosti s mámou, která už nežije, jako takové fiktivní rozpravy s předky, s ženami, z nichž jsem vzešla. Pokládání otevřených, nikdy nezodpovězených otázek. Obrazově bych to chtěla doprovodit svými fotkami, pohledem na místa, která měli rádi, kde žili, a také kolážemi. Ale jedu tam poprvé, tak ještě nevím. Jsem přesvědčená, že tam mě to napadne a bude to dávat smysl a bude to krásný.
EL: Takže ty ses s tou babičkou nikdy nebavila?
MKČ: Bavila jsem se s ní naposled, když mi bylo deset let. Moc si toho už nepamatuju. Vybavuji si její smích a hlas. Také to, jak se mnou pořád něco tvořila. Třeba jak jsme odlévaly sádru do forem nebo navlékaly staré knoflíky, které jsme našly na půdě, na provázky jako náhrdelníky. Přišla mi strašně fajn. Vlastně nevím, co se tak zásadního muselo odehrát, aby přestala komunikovat. Já u té hádky nebyla. Ani jsme se nerozloučily. Prostě se sbalila a už jsme ji nikdy neviděli.
EL: Myslíš, že si šla za nějakým svým snem, nebo to byl spíš únik?
MKČ: Podle mě to nebyl únik, ale naplnění snu o svobodě, které se jí v komunistickém Československu nedostávalo. Po rozvodu, kdy její dceři bylo okolo dvaceti, se rozhodla odejít a žít si svůj život. To mi v něčem přijde velmi silné. A navíc se rozhodla pro tak divokou a nehostinnou zemi, kde je pořád zima, i když je překrásná, co se přírody týče. Na to člověk potřebuje hodně odhodlání. Můj nevlastní děda říkal, že spolu pozorovali ptáky a jezdili do srubu v Kanadě, kde lovili lososy. Byli to takoví svobodomyslní lidé.
EL: Připadá mi, že když někam takhle odcestuješ, tak že chceš prožít život ještě jednou.
MKČ: Máš pravdu. Takový restart a útěk od reality, která tě třeba nenaplňovala, ale protože jsi měl rodinu, malou dceru, tak jsi utéct nemohl.
EL: Tohle mě tedy taky něčím láká… Vyzkoušet, co opravdu chceš. Máš všechno určené rodinou, ale nejsi si úplně jistá, co by byla tvoje skutečná touha.
MKČ: Napadlo mě, že možná měla pocit, že nežije život tak, jak by chtěla. A pak nabrala odvahu a sílu, sbalila se a odletěla. Což se může zdát sobecké a v nějakém slova smyslu asi je, ale na druhou stranu měla dospělou dceru a tímto krokem se osvobodila. Cítila se dobře a žila podle svých představ.
EL: Připadá mi, že když o ní mluvíš, tak že máš něco z ní. I stylem focení mi připadá, že jsi dobrodruh. Mám pocit, že i focením jako bys něco hledala, nějakou pravdu možná. Nespokojíš se jenom se splněným úkolem.
MKČ: Asi z ní něco povahového mám. Jsem přesvědčená, že kdybych se s ní setkala, tak bychom si lidsky sedly. Měla, stejně jako já, ráda dobrodružství a nebála se dělat kroky mimo zažité stereotypy. Pořád něco tvořila. Milovala přírodu.
EL: Ale na druhou stranu si říkám, že třeba je to osud, že jste se nepotkaly. Třeba by tě stáhlo k něčemu, co by třeba taky nebyla úplně stoprocentně tvoje cesta.
MKČ: To máš pravdu. Já se s identitou předků nechci moc ztotožňovat, chci si jít vlastní cestou. Ale je pro mě důležité generace, které tu byly přede mnou, pochopit. Protože podle mě, když nepochopíš vlastní kořeny, nemůžeš vědět, kdo jsi.
EL: A jak ses vlastně dostala k fotce? Je tam taky nějaká linie?
MKČ: Můj prapraděda byl akademický malíř, učil se u Maxe Švabinského. A aljašská babička byla zase designérka hraček. Pracovala v Uherském Hradišti pod vedením Libuše Niklové. Zrovna nedávno jsem doma objevila fotky, jak je s Libuší v ateliéru, koukají na návrhy a o něčem diskutují.
EL: To je takové pohádkové, když jsi ji reálně nepoznala, tak si ji můžeš do jisté míry idealizovat. Něčím je to nebezpečné…
MKČ: S mou povahou je to strašně nebezpečné. Jsem expert na idealizaci vztahů a lidí, vím
to o sobě. Jako bych zatvrdla někde ve věku osmi let, jsem pořád na takovém obláčku. A pak se budím do reality, která mě profackuje.
EL: Ale mně připadá důležité si tohle držet, když jsi kreativní. Musíš si držet dětskou linku, protože ji člověk vlastně až tak neopustil. Jak jinak to máme dělat?
MKČ: Máš pravdu, žijeme v takové představě o dobrém světě. Myslím ale, že pro moji rodinu je to hrozně zatěžující. Říkají mi, že mám tendenci si věci idealizovat, často ale můžou být špatné a zlé, a že se na to musím připravit. I když teď pojedu na Aljašku, tak můžu slyšet věci, co se mi nebudou líbit a co nebudou podle mých představ a musím se s tím naučit žít.
EL: Zároveň ty si to přetavíš do své vizuality. Z té surovosti čerpáš a přetavuješ to do nějaké krásy.
MKČ: Ano, to máš pravdu.
EL: Moje poslední otázka je... pojď sem! Po svých hospitalizacích jsem cítila větší potřebu se obejmout s lidmi, co mám ráda, a dát jim to najevo, i když jsem to nikdy moc nedělala. Cítím se s tebou přirozeně, protože ty jsi takový přirozený člověk, ale to je vlastně jedinečné. Tak pojď sem! Jsme mámy, my to zvládnem, viď :)
MKČ: To je hezký. Já tě mám taky ráda, Eliško ☺
EL: Míšo, tak vítej zpátky! Ráda bych doplnila poslední otázku po tvém návratu z Aljašky, jak jsme se dohodly. Podařilo se ti nalézt sama sebe, rozklíčovat svou identitu?
MKČ: Můj výlet na Aljašku byl jako vstup do jiného světa a to jak do toho nádherného vnějšího, tak do toho ne úplně veselého, mého vnitřního. Díky možnosti vyklízení babiččina ateliéru, bytu a setkání s lidmi, kteří ji znali, jsem se dostala k informacím, které mi pomohly pochopit její povahu, život a způsob myšlení. Mnoho artefaktů, jako rodinné dopisy, otevřely bolavá místa, ale zároveň jsem našla předměty, které svědčí o tom, že na nás nechtěla zapomenout. Díky sesbírání těchto poznatků se cítím posílená a musím říct, že i pyšná sama na sebe, že jsem se rozhodla postavit čelem informacím, které nejsou příjemné, ale mohou vést k uzdravení a zasazení mého já do rodinného kontextu. A to si myslím, že je pro každého člověka, který chce rozumět sám sobě, velmi důležité. I v souvislosti s tím, že pak může, uzdraven, přistupovat s tímto vědomím k výchově svých dětí.
rozhovor – Eliška Lhotská s Michaelou Karásek Čejkovou
foto – Eliška Lhotská
edit – Sabrina Muchová
