Doprava po ČR nad 3500 Kč ZDARMA.

Projekty

#4 Jana a Barbora Trundovy

„Najít osvíceného investora, to je poklad. Budeme na Moravě pokračovat
v osvětě o designu a rády bychom přivedly interprety ze zahraničí.


Čtvrtý medailon, tentokrát se sestrami, Janou a Barborou Trundovými. Designérka a krajinářská architektka společně s architektem Ondřejem Kučerou v roce 2016 založili v srdci Olomouce na Ztracené ulici svůj architektonický ateliér mimokolektiv, který se stále rozrůstá. Je nám ctí, že nyní v tomto multiuniversálním prostoru hostí i naši samostatnou výstavu, na kterou tímto, až do 31.1. zveme. Přijďte si prohlédnout všechny naše kolekce na výstavu „Umělecký artefakt, jehož sběratelem může být každý.

 

417529624_889999936252700_9147418674365469359_n

 

E.L. Asi před třemi lety jsme u vás byli s Ondřejem (Vicenou), který u vás dělal přednášku o brýlích. Tenkrát jsme bydleli u Báry v úžasném starém měšťanském domě s nebývale vysokým stropem, který jste si zrovna rekonstruovali. Byl to byt z Bazoše, za úplně minimální cenu, který byl v dezolátním stavu, protože jste tenkrát říkali, že v něm bydlela starší paní asi s 250-ti kočkami a tenhle nános se musel úplně odstranit. Teď v prosinci jsme zase bydleli v baráčku, který pořídila Jana na Svatém kopečku s výhledem přímo na baziliku Navštívení Panny Marie. Baráček, který není úplně ideální konstrukčně v rozložení místností, ale zcela výjimečný svým umístěním. Takže nová stavba, kterou si sami s partnerem, také architektem, sami navrhnete, nahradí pravděpodobně tu stávající. Jednoznačně čtu ve výběru těchto míst architektonickou výzvu. Je to něco, po čem jdete vědomě, abyste si užily ten proces maximálně, nebo na vás prostě "zbydou" tyhle skvosty, protože si jich běžný smrtelník nevšimne?           

B.T. Když to vezmu od začátku, tak ono to navazuje na založení studia a souvisí to s tím, že jsme se rozhodli bydlet v Olomouci. Pro nás s Ondřejem (Kučerou) je důležité bydlet ve staré zástavbě, protože si nedokážeme představit bydlení v novostavbě na kraji Olomouce. Hledali jsme typově staré bydlení, které bychom zrekonstruovali. Je pravda, že když jsme tam poprvé přišli, tak nás to z důvodu, v jakém jsme oboru, nijak nešokovalo, že ten byt byl v úplně otřesném stavu. Je pravda, že když tam přišla Ondřejova máma, tak se z toho málem zbláznila a nechápala, do čeho chceme investovat. Jak říkáš, snažili jsme se z toho vykřesat, co šlo a bydlí se nám na náměstí dobře. Ještě bych podotkla, že tam moc lidí nebydlí. Je to jeden z posledních baráků na náměstí, kde bydlí přímo jeho majitelé a jinak je tam hodně domů s byty k pronájmu B´n´B a kanceláří. Je to vidět na Vánoce, že tam nesvítí moc okýnek.

J.T. Já měla to štěstí, že jsem dům zdědila, nebo respektive, že je to rodinný dům. Bohužel je tam i zodpovědnost, která vychází z toho, že není v dobrém stavu, a povinnost do budoucna s tím něco udělat.

 

E.L. Já jsem myslela, že jste koupili i něco vedle toho…

J.T. Podařilo se koupit před dvěma lety i pozemek pod tím, kde je chatička. Takže říkám, že je to chalupa a chata vedle.

 

417369760_1510841203043609_3054322022560867757_n

 

E.L. Jsem fascinovaná koncentrací tolika lidí v jedné rodině, oddaných architektuře. Čím to je? Obě dvě se věnujete architektuře a máte partnery architekty. Vyrostly jste v Olomouci? Když jsme u vás byli poprvé, tak jsme zrovna Olomouc navštěvovali kvůli mému bratrovi, který chvíli v Olomouci žil, protože sloužil nedaleko. Olomouc je obranné město, s armádní historií a architektura sahá opravdu hluboko do historie. Ovlivnila vás tahle výrazná architektura a Báru, která je krajinářská architektka, tak třeba i mezinárodní festival Flora Olomouc, který zde probíhá již od 60.let?

 

B.T. Přemýšlím, odkud to vzniklo, protože v rodině přímo architekta nemáme, nebo někoho, kdy by studoval technický školy, takže to je otázka, kde se to v nás vzalo. Jde spíše o rodinné kulturní zázemí, čtení knížek, chození na výstavy, koukání na filmy. Obě jsme si našly architekta, to je pravda. Já jsem studovala v Brně a tím, že je tam víc technicky zaměřených škol, tak jsme se na jednom koncertě před 15-ti lety prostě potkali s Ondřejem, který je architekt. Prostě podhoubí. Nevím, kde byl prvopočátek, asi ve výchově.

E.L. A ty, Jani?

J.T. Se Zdeňkem jsme se potkali v architektonické soutěži, kde jsme byli oba dva porotci… a jak jsme se dostali k naší tvorbě, takhle z historie naší rodiny tam nikoho nemáme, ale myslím si, že máme nějaký, já bych řekla, energetický náboj ty věci dělat po svým, že jsme hodně tvrdohlaví a máme snahu – ambici to posouvat dál. To si myslím, že je ten podstatnej aspekt, který vnímám. Za partnery máme architekty, asi proto, že práci vnímáme jako smysl, který sdílíme.

E.L. Jako že je to ten život prostě…

B.T. Jako že se to propojuje, že ty koníčky jsou práce, často.

J.T. Já bych řekla, že to je styl života, který vedeme.

E.L. To máme stejně, že nevíš, kde je ta práce a kde je ten život.

J.T. Že se to tak proplývá a že to může být těžký to pochopit pro někoho, hlavně mimo kreativní obor.

 417386006_394708819611132_3784453154842355979_n

 

E.L. Vždy, když se dostanu takto blíže někomu kreativnímu, tak mě fascinuje jeho smysl pro krásu a potřebu obklopovat se věcmi, které mají nějaký přesah. Mám pocit, že architekti jsou v tomto ohledu hodně komplexní. Také vám to tak přijde? Já mám třeba hodně zákazníků, kteří se pohybují kolem architektury. Přijde mi, že to jsou lidé, kteří jsou velký perfekcionalisti. Potřebují k životu opravdu věci, které jsou dotáhnuté do posledního detailu a jsou nejvíce schopni toto úsilí ocenit. Když jsem byla u obou z vás, tak přiznám se, mám trochu šmírující vlohy, ale všimla jsem si, že i kosmetiku máte třeba úplně jinou, než si běžně koupíš v drogerii, historie té značky je jiná, ten obal, jak když se meješ a natíráš uměleckým dílem. Méně věcí, ale dobrých. 

B.T. Je to tak, máš pravdu, v našem bytě se snažíme o minimalismus, což s dítětem je teď docela těžké. Souvisí to i s tím, že na jednu stranu nemáme dodělané spousty věcí, protože se dohadujeme a hledáme furt tu dokonalou věc, která třeba ani neexistuje, ale zároveň když už ji najdem, tak si ji koupíme a máme z ní radost, tím, že tam patří. Je to pravda, že se snažíme obklopovat hezkýma, ale zároveň funkčníma věcma a vytvářet prostředí, kde se dobře žije, pracuje.

J.T. Pro mě je třeba těžký nakupovat alternativy, protože si tu lepší věc třeba z finančního důvodu nemůžu pořídit. U toho trpím.

B.T. Anebo jak jsi říkala, spousty věcí si pořizujeme z Bazoše. Třeba si koupíme reprák Bang&Olufsen, pro kterej jedeme do Prahy a je škrábnutej zezadu, což nám nevadí a koupíme si ho, je ještě funkční.

J.T. Ono to souvisí třeba i s jídlem. Je pro mě podstatné mít dobrej chleba a dobrý máslo.

E.L. Takže je to hodně takovej životní styl. Teď si říkám, že tím, že děláte ty interiéry, tak je to hodně o tom životě, myslím jako obecně, nejenom vnějším, ale i vnitřním.

J.T. Jo, je to tak, o vztahu sama k sobě.

 

418269408_921675332915666_3751099804705163063_n

 

E.L. Mě vždy architektura naplňovala, myslím teď jako diváka... asi jako každého, kdo se na škole setkal s dějinami umění, ale když jsme pak pořádali 5 let pechakucha night a já jsem měla možnost poznat opravdu hodně architektů více zblízka a vidět proces a postup jejich práce, tak jsem byla očarovaná tím, nakolik je tento obor provázán s psychologií člověka. Je pak důležité se napojit na zadavatele nebo zákazníka a to je velký klíč k úspěchu. Je to něco, co vás na tom tak baví, anebo naopak někdy bere energii, nebo jste se s tím už naučily pracovat?

B.T. No pro mě je to tak i tak. Stále se s tím učím pracovat. Pro mě je jednodušší navrhovat veřejné prostory, kde ti zadavatel nechá volnější ruku. Paradoxně energeticky nejsložitější jsou rodinné zahrady.

J.T. Já bych jen dodala k těm soukromým projektům, že najít osvíceného investora, to je velký poklad.

B.T. Ještě bych dodala, že to platí i pro ty veřejné zakázky.

418721583_1796493180776120_7847849523786197359_n 

 

E.L. Já jsem díky studiu například poprvé dlouhodobě využívala práci architekta a musím říct, že je to nesmírně důležité pro duši. Jsem šťastná, že diky práci jsem mohla poznat, že i v osobním životě bych na to ráda navázala. Je úžasné být v prostoru, který je vytvořen pro vás, je to docela nepopsatelný pocit, pokud se to povede. Tak je to opravdová terapie. Cítíte to, jak můžete někomu změnit život, nebo už jste v zajetých kolejích a berete to jako samozřejmost? Jak to může pozitivně ovlivnit život člověku?

B.T. Je to o nějaké obecné kultivaci toho prostoru kolem sebe, jak už jsme se bavily. Snažíme se to rozšiřovat i do těch projektů a posouvat je těma návrhama s pocitem toho, aby se lidem dobře žilo v těch navržených prostorech.

J.T. Tos řekla strašně pěkně, Eliško, úplně mě to pohladilo na duši. Je to taky náš sen, aby klient takhle z té spolupráce odcházel a tohle si myslel a uvědomil si to. 

 

E.L. Vždy mi přišli architekti jako takový hrozně vznešený lidi, intelektuálové, kteří badatelsky črtají na velké formáty, pohybují se mezi smetánkou, která má postředky na to s nimi spolupracovat. Neproměnilo se to trochu v čase? Teď mi přijde, že jsou to trochu otroci sedavé práce u počítače a jakoby se ten umělecký duch a řemeslo vytrácí. Nebo je to jen amatérský pohled na tento obor, který se digitalizoval, jako všechny ostatní umělecké obory? 

J.T. Mě by osobně zajímalo, jak tomu bylo dřív, protože ten obor se digitalizoval, ale na druhou stranu představa, že všechny ty výkresy rýsuju ručně, tak mi to připadá, že to muselo zabrat taky strašně velkej čas. Možná je to taky pohled zvnějšku na naše povolání. Fakt je ten, že ta práce je sedavá. Výkresy se dělají pořád a zabírá to opravdu hodně, hodně hodin. 

B.T. Je to tak, to je spíš fakt. Je to pravda. Sedíme skoro celej den, snažíme se s tím bojovat. Někdo třeba pracuje vestoje. Tím, že jenom nenanvrhujeme, ale naše práce má širší záběr, je v tomhle proměnlivá, tak asi je dobrý neklikat celej den na jedné věci.

E.L. To mi přijde dobrý, vytvořit si to takový pestrý, že i ten obchod vám dává nový podněty k práci a my jsme třeba v Concept Store, jak jsme měli tam obchod, tak tam jsme měli gramec, abychom byli nuceni, když dohraje deska, tak vstát a aspoň se takhle trochu prohejbat.

B.T. Přesně tak. Anebo když někdo přijde do shopu nakoupit, tak tě vytrhne z té židle, třeba s ním zavedeš konverzaci a skončí jako tvůj zákazník, kterýmu navrhuješ interiér, to se taky stává.

415722031_918944346561641_9160415755912579231_n 

 

E.L. Jana mi zajímavě vyprávěla o nějakých trendech v architektuře, krajinářské architektuře, kam tento obor směřuje. Je to něco, s čím se člověk z pohledu zákazníka setká párkrát za život. Jak to teď aktuálně je? Jaké směřování ovlivňuje vás a jaké prvky rády využíváte? 

B.T. Paradoxně mi přijde, že když je ten prostor dobře promyšlenej, tak si to ten člověk ani neuvědomí, žije se mu tam dobře, ani to nevnímá. Obecně mám ráda minimalismus a umisťovat prvky tam, kam patří. Krajinářská architektura není jen o rozmisťování rostlin. Pracuje s prostorem a s proměnlivostí v čase. Nevím, jestli to je trend, ale spíše potřebná skutečnost, zabývat se modrozelenou infrastrukturou, sbíráním dešťové vody, navrhování například uliční infrastruktury tak, aby se pracovalo s vodou a byla co nejvíc využita. 

J.T. Řešíme taky rekonstrukce a u těch rekonstrukcí když navazujeme na nějaký kontext, třeba historický, tak je dnes těžké to vymyslet tak, aby to uměl někdo vyrobit a aby to bylo v souladu s tím, jak to chtějí památkáři, tak to je taky téma, které teď řešíme, že není cesta ty věci kopírovat a dělat tak, jak se vytvářely kdysi, když dnes už k tomu ty technologie nejsou přizpůsobeny. Potom na to určitě navazují materiály, jak se vyvíjí a také do našeho tématu promlouvá ekologie a ekologický přístup, udržitelnost. 

E.L. Je to něco, co řešíš přirozeně, nebo až na požadavky zákazníků? 

J.T. Spíš přirozeně. To souvisí s tím, jakou hodnotu chceme vytvářet a předávat dál.

  

E.L. Já třeba když jsem začínala s kolekcí s chlebem, tak jsem zrovna byla v takovém krátkodobém vztahu s člověkem mimo umění a deisign, tak se mi ten člověk úplně vysmál a dnes už to všichni respektujou, že dělám tyhle šperky. Přesvědčíš lidi až časem, třeba jak je to zaformovaný, ten tvůj přístup. Stojí tě to velký úsilí. 

J.T. Proto jsem zmiňovala ty osvícený investory, protože tam je podstatný, aby i ta druhá strana měla otevřenou hlavu pro nápady. A taky aby projevila důvěru.

E.L. Báro, určitě zúročuješ ve svý práci i to, že jsi studovala dějiny. Jakákoliv Jiná zkušenost to posouvá v tý odlišnosti.

B.T. Jo, zúročuju. Dá se to tak říct, ale z časových důvodů jsem to už nezvládla dostudovat. Byla to nějaká cesta, studovala jsem v Ostravě a taky mě ovlivnilo zase to město, i ta škola, ale i to prostředí ve kterým jsem se pohybovala.

 R1-08315-0036_1

 

E.L. Holky, nechci vám nasazovat brouka do hlavy... Já si občas přijdu jako hodně starý člověk, díky mému dojímání nad krasnými věcmi, ale uvědomujete si vůbec, jaké máte v životě štěstí, že se máte? Až se mi z toho láme hlas, z té představy... 

B.T. Ono to zní hrozně hezky, jak to říkáš. Pro mě je důležitý to pouto a rodiny, co máme založený. Společný projekt v sobě nese i úskalí toho, že je to až hodně intenzívní. Když spolupracuješ s někým, kdo není tvoje sestra, tak od něho utečeš v momentě, kdy tě štve. Ale tím, že máme rodinné vztahy, tak si to musíme vyříkat a vždycky to není úplně idylické. 

J.T. Takže jinými slovy, Bára Ti řekla, že kdyby nebyla moje sestra, tak by ode mě utekla. 

B.T. Ono to zvenku může působit, že to je idylický a ono to tak často nemusí být.

Je to překážkovej běh. 

J.T. Podstatný je, že máme navzájem důvěru v sebe, že si rozumíme, protože máme sesterský vztah, víme, co od sebe čekat. Máme velkou podporu od rodiny, od partnera. Máme velký štěstí. 

E.L. To podle mě dělá ty velký projekty. To, že mi rodiče důvěřovali od malička a nebyla tam ta cesta ambiciózní a cílená tam, kde jsem. Mohla jsem dělat ve fabrice, kompletovat bižuterii. Tím to nechci nějak podřazovat. Myslím si, že je strašně důležitý, když ti důvěřujou ti nejbližší lidi tý tvý práci a tvý činnosti a ono to funguje samo z tvý strany. 

J.T. Pro mě je podstatný si dát svobodu. Některé věci třeba děláme společně, ale není pro nás podstatný, abychom dělaly všechno společně, třeba v rámci toho ateliéru. Je dobrý, když dochází i k rozdvojení mimo ateliér. 

 R1-08315-0037 

E.L. Vy máte studio spojené s galerií a takovým koncept storem, mně se u vás strašně líbí a přijde mi váš výstavní prostor opravdu autentický. Představuji si, že věci, které u vás máte vystavené a dají se u vás pořídit, jsou jakýmsi portfoliem objektů, které fungují, nebo dotváří v tom osobitém interiéru, který od architekta mohu mít. Když to tak hezky přirozeně přišlo, tak jakou máte vizi do budoucna s tímto prostorem? Nestává se to trochu dalším byznysem? Další projekt vedle architektury, který se samovolně rozrostl?
B.T. Ono to samovolně roste a my jsme se letos přestěhovaly z menšího prostoru ve stejné ulici do tamtoho většího a ten nám poskytl daleko širší rozpětí v pořádání různých výstav a akcí a jsme právě na začátku, takže stále budujeme a máme koncept, máme plán, co tento rok chceme stihnout a zároveň už máme spoustu nápadů pro příští rok. Je to jako cesta.
J.T. Co jsme nově začaly dělat s novým prostorem, tak to jsou ty výstavy, takže teďka plánujeme i umělecké výstavy obrazů objektů, což jsme zejména kvůli tomu, že ten starý prostor byl malý, nedělaly. Tak to je třeba taková novinka, kdy bychom chtěly více propojovat umění s designem. Takovou ambici máme do dalších let. A potom udělat tady na Moravě osvětu designu.


E.L. To už děláte, ne…?

J.T. To už děláme, tak v tom pokračovat. A potom dál se ještě rozvíjet v rámci
ateliéru. Třeba už delší dobu chci dělat svoje vlastní kolekce a vyrábět je. Pořád se v tom učíme chodit. Zvažujeme získávání finanční podpory pro výstavnictví. Generovat peníze z výstavnictví je opravdu těžký. Do budoucna v rámci designshopu a výstav bychom chtěly také uvést nějaké zahraniční interprety.

 

E.L. Jano Báro, to vaše nářečí, Olomouc a její sakrální architektura, práce s rodinou, nepřijdete si tu absolutní, není to totální životní zen, kterého člověk může dosáhnout? A ještě tak mladý, tak nějak vám ty vaše životy závidím, ale to asi i ta Olomouc, já se vždycky zamiluju do míst, kde zrovna nebydlím. 

B.T. Jako o absolutním o tom nepřemýšlím, ale vím, že spousta lidí na světě se má hůř než my. Nevím, na co bych si měla stěžovat. Olomouc je hodně pomalá, to je pravda. Když sem přijedeš na výlet, tak to tady není tak zrychlený jako Praha.

418677525_901575944612262_1347674554895269727_n

 

E.L. Tak jsem to nemyslela, ale že tam je prostě jinej duch. Ta sakrální architektura, uzemňuješ se, promítáš si priority… Nebo to tak úplně nefunguje? 

B.T. To Eliško možná cítíš ten kontrast proti Praze. To tempo je někde jinde. Na druhou stranu jsem ráda, že tu je tolik sakrálních staveb a kostelů, protože to často působí jako dětský prvky. My teď hodně chodíme s Vincentem do kostelů. Jeho baví to tam pozorovat, leze po lavicích. Je to fajn, že můžeš vstoupit do těchto prostorů. 

J.T. Myslím si, že hodně navazujeme místem, jak tvoříme, že jsme v blízkosti rodiny. Možná si to ani neuvědomujeme, protože to máme automaticky a je to pro nás přirozeností.

 

E.L. Ale že je to jakási genetická informace… 

J.T. Myslím si, že je to tady v hanácké půdě.

 

E.L. Kde jsou zakopaný ty kočky… 

J.T. Ano, naši předci to tady prokypřili.

 

E.L. Máte teď kontrastní zkušenost. Bára si vyzkoušela práci, která je poměrně dost intenzivní, zasahuje jí do rodiny s malým dítětem a Jana je v té fázi, kdy má pocit, že se to úplně nedá skloubit. Třeba jestli to někomu pomůže: Mně to třeba na začátku dost pomohlo. My jsme hodně naplněný přes tu práci, tak si ujasnit, že ti tam něco chybí ještě. 

J.T. Jak jsi říkala, možná je to pro mě těžký si to teďka představit, protože na mně leží hodně povinností. Tím, že Barča má teď Vincíka, ta pozornost je o dost víc roztříštěná, než byla předtím. Ale snažím se dát tu svobodu a vymýšlet věci tak, aby to fungovalo i v situaci, že by se to třeba obrátilo.

417345525_360743300047938_4356085546331649073_n 

E.L. Ptám se kvůli tomu, protože mně to třeba hodně pomohlo, když jsem viděla, jak to mají ostatní, když se snaží kombinovat práci s malým dítětem a když jsem viděla, že to jde a že ti to třeba přineslo nějaký věci… 

B.T. My máme podporu rodiny. Máme babičku a dědu, kterej nám hlídá Vincenta, když je potřeba něco z pracovního hlediska něco do deadline udělat, tak nám vypomůžou. Zároveň tím, že máme takhle flexibilní časový možnosti, tak si pomáháme i doma s Ondřejem, nebo s Janou se domluvíme. Ono to jde, ale záleží, jaké je to dítě, jaká je to doba, kolik máš dětí a tak. Druhá věc je ta, že taky chceš trávit čas s tím dítětem a nechceš stoprocentně věnovat všechen volnej čas práci, ale chci si užívat i dítě. Takže najít nějaký balanc, abych byla spokojená, ale úplně bez práce taky nechci být, protože mě to taky naplňuje. 

J.T. Je to životní styl, který se prolíná, jedno s druhým. Jak Barča říkala, je to o tom, najít balanc. Toho času je míň a míň, tak ho správně a smysluplně rozdávat. 

B.T. Taky efektivně pracovat s tím časem, což dělají všechny maminky. 

E.L. Právě to mi přijde dobrý, že ti to dá i spoustu pozitivních věcí do práce. 

B.T. Jojojo, staneš se takovej dobrej manager času, timemanagement. V zahraničí potom jsou vyhledávaný tyhle matky po mateřské.

 417318356_395987033065134_8954608231042083081_n (1)

E.L. Je ještě něco, co byste mi chtěly říct? 

J.T. Že děkujeme za výstavu, kterou tady máš. 

E.L. Taky moc děkuji, u vás mi vždy bude ctí!

 

Kde holky můžete sledovat:
Instagram: @mimokolektiv
www.mimokolektiv.czmimokolektiv / Lhotska jewellery

Na tomto odkaze 15.1. - 20.1. sleva 10% s kódem LJ10 na šperky z výstavy

 

Informace, inspirace a zábava podle holek:

konviktolomouc.cz nejlepší hummus miska a vegan brownies
unsound.pl nejlepší hudební festival
mapy.cz nejkrásnější výhled od baziliky na Svatém kopečku
na drink v Olomouci jedině k panu Šenkýři do baru Keep
potřebné věci, bydlení a ostatní najdeš na bazos.cz

 

 

rozhovor: Eliška Lhotská s Janou a Barborou Trundovými
foto: Eliška Lhotská
edit: Alexandra Škampová

 

 

 

3 položek celkem