Odvaha stát za svou zemí.
Yara Abu Aataya je čechopalestinka, designérka a aktivistka. Rozhovor s Yarou vedla filozofka Sabrina Muchová, fotila Michaeala Karásek Čejková. Backstage fotografie jsou od Elišky Lhotské.
" Takže šperk je pro mě příběh, talisman, rituál… a ochrana."
S.M.: O politické angažovanosti umění se v teoriích umění vedou spory už po dekády. Myslíš, že umění má být – nebo vůbec může být – společensky či politicky angažované, a případně v jakém smyslu?
YAA: Tuhle otázku dostávám vlastně docela často a mám pocit, že politicky angažovaný nejde nebýt. Přijde mi, že je to naprosto přirozená součást každodenního života. Politické je totiž úplně všechno, všechno, co děláme: od nákupů – dneska je mimochodem celosvětová stávka [za Gazu, pozn. SM] – až po to, jakým způsobem fungujeme, jaké vztahy navazujeme, s jakými společnostmi spolupracujeme a podobně. Takže za mě je být společensky angažovaný až téměř povinnost, pokud je člověk privilegovaný a má tu možnost.
S.M.: Německý filozof Theodor W. Adorno ve svých textech ze čtyřicátých až šedesátých let minulého století kritizuje v moderních, západních společnostech převládající postoj, který označuje jako „buržoazní chlad“, tedy lhostejnost, necitlivost vůči osudu a utrpení druhých, která je podle něj spíše naučená, než že by šlo o lidskou přirozenost. Myslíš, že s podobným fenoménem se potýkáme i v dnešní době?
YAA: Určitě. Mám pocit, že lidi jsou určitým způsobem přehlcení tím, co se ve světě děje, jsou neschopní už vnímat, jsou znecitlivělí, třeba i městem, ve kterém žijí. Rozhodně je to fenomén, který nějak vnímám. Doufám, že je možnost fungovat tak, aby umění třeba lidi zase navrátilo k soucitu, protože to si myslím, že je důležité teď dělat. Navrátit lidskost, probudit v lidech soucit, který momentálně dost postrádám.
S.M.: Co pro Tebe znamenají šperky?
YAA: Určitě hodně věcí. Některé šperky jsou pro mě talismany, některé ochrana. Měla jsem šperk, který jsem bohužel ztratila před měsícem a jsem z toho úplně zničená. Byl to prsten, který jsem nosila neustále a měla jsem na něm napsané „Be Yara, Everyday“. Vymyslel mi ho jeden šperkař, Ondřej Stára, a přišlo mi to vlastně docela vtipné, tak jsem si ho nechala udělat. Měl na mě takový uzemňovací účinek, vždycky jsem si s ním točila jako Arabela, třeba před proslovem nebo když jsem si nebyla něčím jistá, a to mě uklidňovalo. Nebo třeba mám taky šperky spojené s nějakou konkrétní osobou a s konkrétním příběhem. Takže šperk je pro mě příběh, talisman, rituál… a ochrana.
S.M. Co pro Tebe znamená odvaha?
YAA: Odvaha ve mně vyvolává hodně pocitů, protože většinou mám dojem, že je spojená i se strachem, který neustále zažívám. Odvaha není absence strachu, je to vědomé rozhodnutí něco riskovat nebo něco dělat i přes to, že je to nepříjemné nebo nepohodlné. Odvaha je každodenní volba – riskovat, jít proti proudu a dělat to, co opravdu cítím jako správné, bez ohledu na pohodlí nebo názory ostatních.
S.M.: Zkus sama o sobě přemýšlet ve třetí osobě. Proč Y jako Yara? Jaký okamžik byl pro Tebe v životě transformativní a přiměl Tě vážit si sebe sama a své hodnoty? Takový, kdy jsi stála sama za sebou a pomyslně by sis nasadila svou vlastní iniciálu. Což vlastně souvisí i s tím prstenem, co jsi zmiňovala, s nápisem „Be Yara“.
YAA: Ano, bylo tam i „Everyday“. 
S.M. Takže už jsi vlastně měla nasazenou svoji iniciálu…
YAA: To je krásná, ale těžká otázka. Nemám pocit, že by existoval jen jeden moment, spíš to byla série rozhodnutí. Ale některé z nich pro mě byly zásadnější. Jeden zlom nastal, když mě vystřihli z České televize a já se rozhodla ohradit se proti tomu veřejně. Bylo to poprvé, kdy jsem cítila, že musím stát sama za sebou – i když to znamenalo jít nejen proti společnosti, ale i proti své rodině, která chtěla, abych mlčela a soustředila se na sebe. Tam jsem si poprvé uvědomila, že můj hlas a moje hodnoty mají větší váhu než pohodlí.
Další důležitý okamžik byl 21. října 2024, kdy jsme s umělekým kolektivem Stop genocidě v Gaze přerušili Grand Opening Národní galerie. Stála jsem tam s minutovým proslovem, kolem mě performeři s červenými páskami přes pusu. Bylo to společné symbolické prolomení ticha. A i když to vyvolalo hodně kritiky a odmítání, zároveň to ve mně něco změnilo – přestala jsem se bát být označená za hysterickou nebo nepohodlnou. A i když to vyvolalo hodně kritiky a odmítání, zároveň to ve mně něco změnilo – uvědomila jsem si, že ve skutečnosti odvahu mají lidé v Gaze, ne já. To, co jsem udělala, je v porovnání s jejich realitou vlastně nic. Jenže právě ta nespravedlnost, nevyslyšení a cenzura byly pro mě natolik devastující, že jsem z nich musela znovu čerpat sílu a snažit se dál upozorňovat na bezpráví a na lidská práva, která by měla platit všude a pro všechny.
