Rozhovory s odvážnými ženami
Terezie Kovalová je úspěšná viloncelistka a zpěvačka bojující s chronickou bolestí a ADHD. Rozhovor s Terezií vedla filozofka Sabrina Muchová, fotila Michaeala Karásek Čejková. Backstage fotografie jsou od Elišky Lhotské. 
S.M. Hudba je specifický druh umění, který pracuje s rytmem a s časovostí, hudba může často velmi silně působit, aniž by šlo daný prožitek snadno pojmově nebo významově zachytit a popsat. Jak Ty sama hudbu vnímáš?
T.K.: Myslím si, že tu největší zajímavost o hudbě většina lidí neví, a to, že jako jediná z užitých umění spouští úplně neuvěřitelnou reakci celého mozku, spouští centra motoriky a koordinace i emoce. Takže je to, jako kdybys do mozku hodila atomovku. Rozsvítí se takovým způsobem, že se to dá srovnat jenom s letitou praxí hlubinné meditace anebo s užíváním psychedelik. Hudba je taky extrémně zdravá, když to vezmu z úhlu pohledu člověka, co se tím živí celý život. Pro mozek je velmi prospěšné věnovat se hudbě, na jakékoliv úrovni, je úplně jedno, jestli si člověk myslí, že na to má, nebo ne, už jenom to, že to dělá, je hrozně fajn. Když to všechno dám dohromady, ten obrázek toho, co hudba dělá, tak je to pro mě jeden z nejúčinnějších léků na spoustu neduhů. Hrozně zajímavé je třeba sledovat lidi, kteří mají pokročilého Alzheimera, už ani nemluví, nepoznávají svoje jméno, ale když jim pustíš nějakou hudbu, začnou normálně komunikovat. Hudba opravdu mozek uzdravuje. Pro mě to platilo i v těch nejtěžších chvílích, které jsem zažila. Jsem vděčná, že to cítím tak hluboko, že mě hudba takhle ovlivňuje, a vždycky jsem se o ni mohla opřít.
S.M.: Posloucháš někdy hudbu ve sluchátkách? Protože je to specifický fenomén, vnímáš pak hudbu nějak jinak?
T.K.: Já jsem neurodivergentní člověk a pro mě sluchátka byla často záchranou v době, kdy jsem ještě netušila tuhle svoji diagnózu. Pro autistické, ADHD lidi je častokrát jejich vybraná hudba záchranou v situacích, kdy jsou prostě přestimulovaní. Můžeš si pustit zvuky, které jsou pro tebe příjemné, ne to, co se reálně děje v okolí. Takže byly doby, kdy bys mě nepotkala venku bez sluchátek. Teď už to tak není, jak už s tím pracuju delší dobu, ale zároveň to pro mě znamená pořád to stejné, totiž že ve chvíli, kdy se potřebuju nějak uzemnit, změnit náladu, ať už je to jakýmkoliv způsobem, sluchátka tu vždycky jsou a vždycky to pro tebe udělají.
S.M. Hudba je zároveň Tvoje povolání, jak propojuješ kreativitu s praktickými požadavky, které se na Tebe kladou?
T.K.: Dlouho jsem to ani tak nebrala, protože jsem v tomhle prostředí vyrůstala od útlého věku. Je to s tvým životem propojené tak dlouho, že to tak nevnímáš. Myslím si, že právě to, že jsem vyrostla tímto způsobem, mi umožňuje mít kreativitu i práci přirozeně začleněné. Já nad tím ani neuvažuju, že by to od sebe bylo nějak oddělitelné. Spíš je teď pro mě zajímavé studovat umění vydělávání peněz, které je pro umělce hodně často svázané s jejich sebehodnotou. Tím, že nás to neučí ve škole, tak hodně lidí pokulhává ve způsobu, jak se prodávat. Hrozně mě v tomhle ohledu fascinuje Andy Warhol, který tvrdil, že největší umění je umění vydělávat peníze. Což mi přijde vlastně paradox, protože to o něm spousta lidí vůbec neví, že právě tohle on sám považoval za svůj největší skill. Mám obrovský benefit v tom, že mám vedle sebe partnera, díky kterému je každý den jiný, i moje práce mi umožňuje různorodost, takže kreativita díky tomu může volně proudit a není zaražená tím, že bych každý den musela sedět a dělat to stejné.
S.M. Co pro Tebe znamenají šperky?
T.K.: Já jsem sběratelka. Už dlouho sbírám šperky z míst, kam jezdím hrát, takže mám i opravdové unikáty. Baví mě investovat právě do kousků, které nepotkám na každém člověku. Ve špercích je taky kousek nějakého čarodějnického symbolismu. My ženy můžeme mít šperky spojené s tím, na jakém prstu prsteny nosíme, co na nich je za kameny a podobně. Připadá mi hodně zajímavé si s tím občas pohrát, ne že by to bylo něco, nad čím přemýšlím pořád, ale fascinuje mě, jak moc dokáží šperky člověka změnit, jakou náladu ti dovedou dát a jak ti můžou pomoct třeba být víc odvážný v určitých situacích tím, že skrze šperk dáš najevo nějaký statement. A vzhledem k tomu, že drtivou většinu oblečení mám černou, tak je pro mě šperk právě to, co umí oblečení pozvednout a dát mu úplně jinou náladu, než když máš na sobě jenom tepláky a mikinu.
S.M.: Co pro Tebe znamená odvaha?
T.K.: Zrovna dneska jsem měla schůzku s člověkem, se kterým jsme se bavili o psychedelicích; nějakým způsobem se totiž stalo, že jsem jedním z lidí, co jsou hodně vidět v rámci naší republiky, protože za psychedika hodně lobbuju. Říkal mi, že má strach, i když ho to láká. Je to fascinující, když nad tím přemýšlím, protože já si uvědomuju, že se fakt bojím. Ale zároveň, ač nenávidím klišé, růst je skutečně vždycky v diskomfortu, a k tomu je odvaha potřeba. Mám ale štěstí coby autistka, že spoustu věcí beru jako normálních a vlastně mi nepřipadají jako něco, kvůli čemu bych musela být odvážná, prostě tak jsou. Ale pro každého je odvaha někde jinde, jenom bych všechny vyzívala, aby neváhali zkoumat, kde pro ně odvaha leží. Je úplně jedno, co si o tom myslí ostatní, hlavně že ty víš, kde odvahu máš.
S.M.: Zkus sama o sobě přemýšlet ve třetí osobě. Proč T jako Terezie? Jaký okamžik byl pro Tebe v životě transformativní a přiměl Tě vážit si sebe sama a své hodnoty?
T.K.: Takový, kdy sis stála sama za sebou a pomyslně by sis nasadila svou vlastní iniciálu.
Takové momenty mě napadají dva. Jeden, ke kterému se vracím docela často, byl v době pandemie, kdy jsem začala zjišťovat, že jsem vyhořela a že se musím rozvést. Tehdy jsem zažila jeden den, kdy jsem se cítila úplně jako královna světa, cítila jsem, jak to ze mě vyzařuje. Potkala jsem se s pánem, který vlastní asi čtyři hotely na Václaváku, a ten mi řekl, že tenhle pocit ze mě hrozně jde. Vždycky, když zažívám nějakou stresovou situaci, tak se snažím dostat do té Terezie, která byla tenkrát. Druhý moment nastal, když jsem byla před pár lety v Paříži a dostala jsem se za legendárním mystikem Alejadrem Jodorowskym. V té době mu bylo devadesát čtyři, lidi mi tvrdili, že není možné se za ním dostat. Je to unikátní člověk. Mně se povedlo s ním setkat, seděla jsem u něj doma a hrála jsem mu na cello. Řešila jsem tehdy svoje problémy a on tam seděl a povídal: „Vůbec nechápu, proč ona tady je, vždyť je to umělkyně. Jediný, kdo to nevidí, je ona!“ Nebylo to tak, že bych se cítila být tak moc sama sebou, ale spíš to bylo tak silné zrcadlo. Někdo, kdo mě vidí poprvé v životě, pravděpodobně už mě nikdy neuvidí, a jako první mi řekne: „Vždyť ona je umělkyně.“ Hrozně jsem to potřebovala slyšet od někoho takového.
