Odvaha nebát se vyslovit svůj názor
Linda Bartošová je autorka, novinářka a podcasterka, která se nebojí věnovat tématům, která nemusí být mezi širokou veřejností vždy populární. Rozhovor s Lindou vedla filozofka Sabrina Muchová, fotila Michaeala Karásek Čejková. Backstage fotografie jsou od Elišky Lhotské.
"Myslím, že podobně jako vůně, i šperky opravdu můžou být důležitou součástí dobrého pocitu ze sebe sama."
S.M.: Ve své práci se věnujete tématům, která jsou zásadní, přitom se mnohdy považují za okrajová. Jaké aspekty a hodnoty podle Vás patří do budování skutečně demokratické společnosti? Je to například uznání, respekt nebo sexualita?
L.B.: Určitě, a myslím, že to vlastně ve finále ustavují i všechny ty dokumenty, ke kterým jsme se zavázali, jenom jsme si je tak různě překroutili k obrazu svému. Do demokracie, opravdové a pro mě moderní, spadá právě i uznání práv menšin, uznání třeba i práva na vlastní potěšení. Někomu to může připadat jako blbost, ale od toho se odvíjí tolik věcí, které ve finále společnost dělají takovou, jaká je. Opravdu si myslím, že i ta sexualita, ale třeba i téma krásy, do této diskuze patří. Řekla bych, že víme, že jsme země, která hodně soudí, setkáváme se s takovými poznámky typu „co si to vzala na sebe“ nebo „jak si může dovolit s tímhle zadkem mít tohle na sobě“. Tyhle druhy necitlivých poznámek jsou tady hodně běžné, soudíme ostatní a málo se díváme do sebe na to, co bychom měli změnit. Já si myslím, že i tahle zdánlivě marginální témata do té velké nádoby demokracie spadají. Ale primárně je neuvozuji slovem demokracie, jako je spíš charakterizuji jako, řekněme, do jisté míry tabuizovaná témata, na která se snažím nahlížet optikou jak svojí, tak i optikou mých většinou respondentek, které to cítí podobně. Právě proto, že témata sexuality nebo vzhledu se nedostávají do popředí, třeba ani v systému vzdělávání, tak pak vzniká řada problémů, třeba i psychických, které jsou navázané například na to, co se stalo v dětství. Takže i proto si myslím, že tahle témata jsou důležitá.
S.M.: Myslíte, že právě i na psychiku se klade málo důraz, nejen na tělesnost?
L.B.: Já myslím, že se přece jenom generačně tohle téma už proměňuje a provzdušňuje. Ale když se bavím třeba o tématu terapie nebo antidepresiv s rodiči, kteří jsou už starší generace, tak tam opravdu vidím pořád tu tíživost, tu deku dlouholetého tabu a stigmatizace tohoto tématu. Neodsuzují to, že tyhle věci řeším nebo že mladší lidé obecně víc řeší psychické problémy, ale nedokážou si to vztáhnout i na sebe, i když by to třeba i v tom pozdějším věku mohlo být pro ně prospěšné. Takže ano, o psychice mluvíme víc, je to fajn, ale některé odstíny, některé skupiny lidí, jsou z té debaty podle mě pořád hodně vynechávaní. A jsou to mimo jiné myslím si muži. Kvůli tomu, jakým způsobem jsou socializovaní, vychovávaní jako „tvrdí chlapáci“, nedokážou přiznat, že je něco bolí, a i proto máme vysokou statistiku mužských sebevražd.
S.M.: Ve své pracovní kariéře jste si prošla řadou úskalí, přesto si ale stojíte za svým přesvědčením věnovat se tomu, co je pro Vás důležité. Myslíte, že soudobé společenské nastavení zapomíná na skutečnost, že práce by člověku měla dávat smysl, dokonce třeba přinášet radost?
L.B.: Je to ideální případ, zároveň chápu, že ne pro každého koncept práce představuje tohle, že si práci musí nutně plnit opravdu s nějakým potěšením. Umím si představit, že i spokojený, naplněný život může vypadat tak, že těžiště radosti klademe do osobního života, do zájmů, do rodiny, do partnerství, do čehokoliv, a tu práci vlastně vnímáme utilitárně, jako něco, co nám prostě v systému kapitalismu přináší peníze, které potřebujeme pro to, abychom žili a uspokojili základní potřeby. Rozhodně si nemyslím, že to musí být tak, že váš život nestojí za nic, pokud neděláte práci, která vás extrémně naplňuje, nechtěla bych reprodukovat tenhle vlastně i individualistický, kapitalistický narativ. Ale samozřejmě, pokud se někdo trápí a přál by si, aby práce pro něj zdroj štěstí představovala, tak to chápu. Ale chce to hodně proměnných, aby se to povedlo. Už jenom to, do jaké rodiny, do jakých privilegií, nebo naopak absence privilegií se narodíte, do jakého regionu, jaké vzdělání je vám dopřáno, jak se projevujete v kolektivu, jestli vám to jde, nebo nejde. Tyhle všechny věci se na tom vlastně podílí a není to tak, že jsou dostupné pro každého. Je potřeba vnímat i tuhle strukturální rovinu toho, že práce pro každého potěšení představovat prostě nemůže už proto, že si bohužel minimálně ze začátku v tomhle systému materiálně nejsme rovni. Nerada bych tady teď hlásala, aby všichni odešli ze svých zaměstnání a šli za svými sny, protože to zkrátka pro každého nejde, bohužel. Moc bych si to přála, ale nejde. U mě sice byla nějaká úskalí, ale zároveň ta důležitá rozhodnutí, která jsem dělala, jsem dělala s vědomím a s nějakou sebedůvěrou, že to zvládnu, což vychází i z toho, že jsem měla materiální zázemí v dětství, že se mi dostalo dobrého vzdělání. Všechny tyhle věci se sebevědomím úzce souvisí.
S.M.: Setkáváme se s neustálým tlakem na podávání co nejlepšího výkonu a na excelování ve všech oblastech. Místo spolupráce se nám vnucuje vnímání všech jako konkurence. Může být cestou tato společenská očekávání zkrátka ignorovat?
L.B.: Hodně těžko, hodně těžko. Já jsem vlastně už prošla tou fází, kdy si to uvědomuju, něco jsem si o tom načetla, ale rozhodně to nemám vyřešené. A rozhodně to není tak, že konkurenci necítím, nebo že bych na sobě necítila ty tlaky. Letos jsem vydala nový projekt, jsem spoluautorkou podcastu Sirény, vydala jsem další knížku, loni jsem měla taky docela exponovaný projekt, podcast Slast pro Český rozhlas. Bylo toho docela dost, a když se tohle všechno dělo a připravovalo, tak jsem byla fakt unavená a vyčerpaná a hodně jsem se těšila, až se mi otevře nějaký prostor pro klid a odpočinek. Teď jsem ho měla a najednou jsem cítila, jak se ve mně opět probouzí kolečka kapitalismu a říkala jsem si „dělej, a zase další věci, přece si teď nedopřeješ období ticha, to nejde, vypadneš z toho, lidi na tebe zapomenou.“ Prostě ten hlas v hlavě je hodně silný. Já jsem ročník 1993, takže jsem v té devadesátkové a nulté mentalitě raného kapitalismu u nás vyrůstala, a rozhodně nemůžu říct, že by mě to opustilo. Jenom o tom vím, tak to je aspoň dobrý. Ale pořád mám tenhle tlak v sobě a asi se vlastně do jisté míry učím přijímat, že některé věci už možná během mého produktivního věku nebudou jinak nebo že je nikdy úplně neodstraním. Ale aspoň to má nějaký význam v tom, že vznikají další projekty. Akorát mě samotnou to občas trochu ničí.
S.M.: Co pro Vás znamenají šperky?
L.B.: Já jsem před pár lety začala nosit docela masivní prsteny, neopracované, ze syrové oceli a stříbra a tak. Musím říct, že mi to začalo dodávat opravdu velké sebevědomí a mám to fakt hodně ráda. Tyhle šperky pro mě byly důležité v určitých fázích života, když jsem se začala osamostatňovat od mediálních institucí, šla jsem na volnou nohu, začala jsem dělat vlastní autorské projekty. Zdá se to jako taková banalita vnímat to tak, že šperky jsou vlastně nějaká pomůcka k sebevědomí, ale já jsem opravdu hodně cítila, že když jsem si je vzala třeba na nějaký důležitý rozhovor nebo i když jsem šla prezentovat svoji práci, tak mi to pomáhalo, podpíralo mě to. Řekla bych, že jsou takovou oporou sebevědomí. Teď jsem si oblíbila i výrazné náhrdelníky. Mám šperky moc ráda, nenosím moc náramky, to mě nějak minulo, náušnic mám pár, ale prsteny a náhrdelníky, ty se mi moc líbí. Myslím, že podobně jako vůně, i šperky opravdu můžou být důležitou součástí dobrého pocitu ze sebe sama.
S.M.: Co pro Vás znamená odvaha?
L.B.: Odvaha je pro mě asi základní životní motor. Základní myšlenkový, energetický rámec, ve kterém chci fungovat a kterého se nechci nikdy vzdát. Mám tetování „stay bold“, svým vlastním písmem, boldness je taky taková odvaha být třeba sama sebou. Na to nikdy nezapomínám a doufám, že nikdy nezapomenu, i když se třeba ty konotace, ve kterých budu muset být odvážná, ten kontext, bude měnit. Třeba někdy ani nebude vidět, třeba to bude taková tichá odvaha, ale doufám, že ji pořád budu mít, protože jestli se něčeho bojím, tak toho, že se budu držet moc při zemi kvůli názoru někoho jiného nebo kvůli tomu, že by mě někdo mohl převálcovat svým postojem ke mně. Samozřejmě byly momenty, kdy se to už docela dařilo, ale vždycky jsem se nějak zvedla a řekla si, že to prostě nemůžu tak nechat. Mám takovou povahu.
S.M.: Zkuste sama o sobě přemýšlet ve třetí osobě. Proč L jako Linda? Jaký okamžik byl pro Vás v životě transformativní a přiměl Vás vážit si sebe sama a své hodnoty? Takový, kdy jste stála sama za sebou a pomyslně byste si nasadila svou vlastní iniciálu.
L.B.: Takových okamžiků bylo víc, nevím, jestli to byl jeden jediný… Asi to bylo období už během mojí televizní kariéry, tam bylo určitě několik momentů, kdy jsem potřebovala projevit odvahu. Ale nebyla to odvaha postavit se sama za sebe, ale spíš odvaha profesní, kdy jsem se dokázala odvážně postavit nějakému politikovi. Ale taková ta opravdová odvaha, která se pojí se mnou, s mojí identitou a s mými postoji, tak ta přišla po odchodu z televize, kdy jsem začala naplno tvořit i mluvit feministicky, kdy jsem začala akcentovat, že ženská práva jsou lidská práva. Začala jsem v tomhle smyslu myslet, mluvit, fungovat, tvořit, přemýšlet o práci i o životě. Asi tohle byl takový nejodvážnější moment, protože jsem vůbec nečekala, kolik útrap mi to přinese. Ten moment je vlastně i teď, protože jsem to nevzdala. I když vím, co všechno se k tomu váže, k takovýmto tématům, pořád se jimi zabývám, a za to jsem na sebe docela hrdá.
