Odvaha jít si za svým snem.
Yara Abu Aataya je čechopalestinka, designérka a aktivistka. Rozhovor s Yarou vedla filozofka Sabrina Muchová, fotila Michaeala Karásek Čejková. Backstage fotografie jsou od Elišky Lhotské.
"Když jsem v naší dílně, v bezprostřední blízkosti šperků, mám pocit, že jsem jimi maximálně obklopená, jako bych je měla na sobě, ačkoliv je mám kolem sebe."
S.M.: Tvoje tvorba je hodně konceptuální a současně vizuálně přitažlivá. Jak ve své tvorbě propojuješ svoje životní zkušenosti a imaginaci?
E.L.: Vždycky mě přitahovalo volné umění a chtěla jsem nějakým způsobem vyjadřovat právě svoje životní zkušenosti. Ale když jsme měli Galerii šperku, tak to bylo pro hodně uzavřenou komunitu lidí, a to mě lidsky mrzelo, protože umělci svojí práci opravdu obětují život, chtějí předat nějaké poselství, ale vlastně to nepřesáhne hranici přátel a rozšířené rodiny. Takže jsem si říkala, že šperk mi připadá jako skvělý nástroj pro to, aby se do něj zakódovala hlubší myšlenka, aby nešířil jenom estetiku, ale i nějaké poselství nebo příběh. Od svého tatínka jsem naučená, že důležité je vytrvat, tak jsem si řekla, že tohle je moje cesta, a snažím se z ní neuhnout. Ale musím říct, že někdy je to docela složité odkleštit tak, aby to nebylo moc upovídané. Prostě tě něco napadne, právě ta životní zkušenost, kterou chceš zhmotnit do šperku, chceš, aby to bylo vypovídající, ale nedaří se ti to zjednodušit, takže se pak ty myšlenky odsouvají třeba i pět let. Jak bagrem je tlačím někde před sebou. Ale zároveň mi to přijde jako výhoda mít prostor na to, aby tyhle pocity v člověku dozrály. Když si zapisuju témata, vidím je spíš už jako určitou vizualitu, focení, vlastně nějakou scénu, to, jak by měla kolekce působit. Takže jsem někdy vlastně překvapená, jako kdyby to byla moje zkušenost z budoucnosti. Je to zvláštní, jako kdybych v těch kolekcích měla nějaké životní prozření, ale to pochopení ke mně dorazí až později. Možná je to kvůli tomu, že člověk tvoří víc intuitivně. Myslím, že kdybych se tomu věnovala až moc teoreticky, tak to vlastně nikdy nezhmotním.
S.M.: Tvoje šperky vždycky nesou určité poselství, dalo by se říct, že jsou takovým nenápadným způsobem angažované. Je pro Tebe důležité, kdo Tvoje šperky nosí?
E.L.: Pro mě je důležité, aby byly moje šperky angažované. Nevím vlastně, kde to vzniklo, jestli mi to předala rodina… Je pro mě důležité myslet na druhé lidi a pomáhat, možná mě neopustil ten pocit, co máš, když dospíváš, totiž že zachráníš svět. Kdyby se mi hodně dařilo s mojí značkou, tak mám takovou vizi, že by mohla podpořit vždycky nějakou skupinu lidí, co má nějakou nouzi, podpořit nějaké téma v daném segmentu nebo nějaké určité odvětví. Jsem šťastná, že za tu dobu, co svoji práci dělám, mám takové šikovné zákazníky. Jsem vlastně vždycky docela překvapená, protože nemám pocit, že dělám něco převratného. Řekla bych, že hodně autorů se podceňuje, a u šperku vidíš zpětnou vazbu maximálně, protože když se to tomu člověku líbí, tak si to prostě koupí. A to ti vlastně něčím zvyšuje autorské sebevědomí, ukotvuje tě to v přesvědčení, že tvoje cesta je správná. Takže jsem ráda, že naše generace ocení autory za jejich směřování, že to není jen o produktech, ale i o příběhu za nimi. Mám důvěru v to, že se přístup lidí lepší, že dáváme přednost opravdu dobré ruční práci, že nás zajímá, kdo produkty vyrábí, upřednostňujeme lokální výrobu před masovou, která vzniká v podmínkách, o nichž nevíme, jaké jsou. Jsem ráda, že většinou jsou mí zákazníci takoví uvědomělí lidi.
S.M.: Jaký pro Tebe šperky nesou význam, když jsi jejich tvůrkyní a když jsi jejich nositelkou?
E.L. V poslední době začínám zase víc nosit svoje šperky. To se mi vždycky nějak příčilo, nevím proč. Ale takhle to vlastně vždycky primárně vzniká, že ty šperky udělám pro sebe. Pak když je má víc lidí, tak je odkládám. Ale spíš kvůli tomu, že když jsem byla v dílně, v bezprostřední blízkosti těch šperků, tak jsem měla pocit, že jsem jimi maximálně obklopená, jako bych je měla na sobě, ačkoliv jsem je měla kolem sebe. Neměla jsem proto tolik potřebu je nosit. Teď, když jsem na mateřské a vyrážím víc do ulic, tak mám větší tendenci se zdobit šperky. Odmalička mám lásku k sekáčové módě, nevadí mi mít na sobě něco s dírou, a na šperku mi přijde super, že povznáší hodnotu celého outfitu. Zároveň jsem nervózní z toho, že produkuju nějaké materiální věci, ale když si sama něco od svých kolegů dopřeju, tak v tom šperku nacházím potěšení. Pořád se přesvědčuju, že je super, že je šperk forma investice, můžeš to roztavit, je to vlastně taková malá, subtilní věc.
S.M.: Co pro Tebe znamená odvaha?
E.L.: Pro mě jsou všechny ty ženy, co jsme fotily, odvážné… Kdybych to vztáhla na sebe, tak moje životní cesta, to, že jsem si plnila nějaký sen, mohlo někdy na někoho působit jako odvážné. Je to vlastně takový subjektivní pohled, pro koho je co odvaha. Odvážní byli určitě lidi, co tu změnili režim a podařilo se jim, že další generace můžou žít ve svobodě. Odvaha je pro mě vystoupit z davu. Žádná cesta za nějakým svým štěstím nebo cílem není pro nikoho jednoduchá, takže i na to musíš mít trochu odvahu. To vnímám, že spojuje i ženy, které jsme pro kampaň vybraly.
S.M.: Zkus sama o sobě přemýšlet ve třetí osobě. Proč E jako Eliška? Jaký okamžik byl pro Tebe v životě transformativní a přiměl Tě vážit si sebe sama a své hodnoty? Takový, kdy jsi stála sama za sebou a pomyslně by sis nasadila svou vlastní iniciálu.
E.L.: Určitě to byly porody. Změníš úplně názor na svoje tělo, nevnímáš jej jako vizualitu, ale spíš jako nějaký silný nástroj. I psychicky mě to ovlivnilo, oba porody se mi podařily a mám pocit, že je to hodně o hlavě, takže na to jsem docela pyšná. Další důležitý moment pro mě byla doba, kdy jsem vyhořela. Když se ti stanou takové věci, že se jakoby přežiješ, tak to je určitě ten okamžik, kdy by si člověk na sebe vzal svoji iniciálu. Nechala jsem si od svých šperkařek udělat řetěz s éčkem. Díky dětem si uvědomuju, že by se člověk měl mít rád, aby je naučil to stejné. Pro naši generaci je to možná něco výjimečného, ukázat, že se máš rád. Ale když si to vztáhnu k tomu, že jsem teď matka, tak představa, že by se moje děti neměly rády, mě hrozně dere. Asi kvůli tomu to budu chtít ukazovat co nejvíc, že se mám ráda, aby neměly žádný problém. Když se máš ráda, tak máš ráda i ostatní.
