Odvaha odkrývat pravdu.
Apolena Rychlíková je investigativní novinářka a režisérka. Rozhovor s Apolenou vedla filozofka Sabrina Muchová, fotila Michaeala Karásek Čejková. Backstage fotografie jsou od Elišky Lhotské.
"V poslední době si zvykám, že šperky jsou součástí mojí identity i toho, jak se můžu cítit komfortně."
S.M.: Ve Vaší novinářské práci lze rozpoznat určitou nesmlouvavost, odhodlanost a dravost. Věnujete se často velmi náročným tématům. Jakým způsobem vnímáte etické hodnoty ve společnosti? Myslíte, že se vytrácí, nebo jsou naopak příliš rigidní či zastaralé?
A.R.: Já to asi rozděluju na víc úrovní. Vlastně si nejsem jistá, jestli umím úplně posoudit, zda má společnost nutně nějaké stoprocentně sdílené etické hodnoty. Myslím, že žijeme spíš v extrémně polarizované době, která je hodně charakterizovaná tím, že lidi žijí spíš vedle sebe než spolu, že jsou míň schopni se dohodnout, mizí i schopnost vzájemného porozumění. Těžko se mi pro to hledá nějaký objímající etický rámec. Takže já vlastně nevím, na čem dnešní společnost stojí. Jsou to různé koncepty, asi kdybychom se zeptali někoho z jiné společenské skupiny, tak by odpovídal jinak. Spíš mi připadá, že my dneska trpíme na nějakou individualizaci etiky, že každý si to slovo vykládá trošku po svém. A z toho pak vznikají třenice a problémy. 
S.M.: Jak vnímáte vazbu mezi problematickým, poškozujícím společenským systémem a subjektivními problémy jedinců, které mohou bobtnat do celospolečenských fenoménů, jako je například manosféra?
A.R.: Myslím, že to souvisí i s tím, co jsem říkala předtím, totiž že polarizace společnosti dosahuje z mého pohledu už nějakého nesnesitelného vrcholu. Jsou to pro mě trošku dvě roviny. Žijeme v systému, který je nespravedlivý vůči lidem, co nejsou privilegovaní, to je jedna část. Ale je tu i druhá část, tedy že prožíváme nějaký globální proces odcizení sami od sebe, a to má různé polohy. Určitě to souvisí s tím, že část společnosti těží z toho, že veřejnost je tímhle způsobem rozdělená. Kolikrát, když sledujete politiku, tak je hodně vidět, že ti lidi reálně nemají žádné ideologie nebo politické přesvědčení, ale že je to především obchod, kterým se snaží dosáhnout maximalizace svého zisku, ať už je ten zisk v podobě politického kapitálu nebo ekonomického, to už je potom celkem jedno. A my jsme dnes tak trochu oběti tohoto celého systému a zatím se neumíme dohodnout, jak se emancipovat. Čím míň podmínek a čím míň prostoru člověk má na to tuhle situaci promýšlet, tím víc je ve zranitelnější pozici.
S.M.: Co pro Vás znamenají šperky?
A.R.: To se hodně změnilo v poslední době. Já jsem dřív šperky nenosila, dokonce jsem do patnácti neměla propíchnuté uši. Takže když jsem se rozhodla, že vstoupím takhle do tohoto světa, tak jsem v patnácti s kamarádkou šla nechat si propíchnout uši a nechala jsem si propíchnout pět dírek naráz. Bylo to zajímavé, že jsem šla z nuly do úplného extrému. Dlouho jsem nenosila nic, kromě náušnic, což taky souviselo s tím, že jsem dost potetovaná, takže jsem neměla potřebu nosit další šperky. Ale v poslední době si zvykám, že šperky jsou součástí mojí identity i toho, jak se můžu cítit komfortně. Strašně obdivuju šperkařské umění, pro mě je to vlastně schopnost vyjádřit něčím minimalistickým a křehkým něco velkého nebo odvážného. Je v tom vždycky nějaká gestika, která mě hrozně zaujme. Vážím si celé řady českých šperkařů a šperkařek a připadá mi skvělé, že tohle je odvětví, které je pro mě v českém fashion průmyslu asi nejvíc progresivní, kromě těch velkých jmen třeba z českého návrhářství. Já nejsem zas tak módní člověk a vlastně mi vyhovuje, že šperky jsou malé, takže s nimi můžu nakládat trošku obojace, někdy je můžu schovat a někdy je můžu podtrhnout.
S.M.: Co pro Vás znamená odvaha?
A.R.: Pro mě se význam odvahy vlastně paradoxně hodně proměňuje. Odvahu vnímám i jako introspektivní kategorii a je pro mě v poslední době opravdu odvážné umět se od něčeho vzdálit, nebýt něčeho součástí, něco opustit. Ale když se na obecné rovině zamýšlím nad tím, jaké odvážné věci dělali lidi, ke kterým se odkazuju a které mám ráda, tak je tomu téměř vždy vlastní snaha vnímat nerovnosti, nespravedlnost, vidět je, hledat z nich cesty ven, usilovat o zlepšení, o změnu. nemusí to přitom být nutně v podobě aktivismu, ale třeba i v podobě pečlivé práce, která vlastně obsahuje to, že můžete být vystavená nebo vystavený nějakému riziku. Ale pak jsou taky malé soukromé odvahy, kterých si vážím. Jsou pro mě odvážní lidi, kteří nabourávají paradigmata, kteří ví, že právě za cenu ztráty svého pohodlí, se můžou stát důležitým prvkem v nějaké debatě. Mířím na různé viditelné trans-aktivisty, trans-aktivistky, nebo i na lidi jiné barvy kůže, kteří bojují za důstojnost ve společnosti, ale taky na chudé lidi, kteří dokážou dát vám třeba rozhovor, to taky není málo. Já se snažím na odvahu vždycky dívat i v kontextu toho, v jaké situaci se ten daný člověk nachází. Nechci nárokovost. Mnohdy máme pocit, že odvaha je udělat něco strašně velkého, ale někdy je důležité pochopit kontext a vidět, že odvaha může být i něco malinkého, co změní život mně a mému okolí, a ne něco, co nutně zasáhne celou společnost.
S.M.: Je pro vás inspirující nebo posilující, když kolem sebe vidíte lidi, třeba i cizí, kteří udělají něco, co považujete za podstatné nebo právě odvážné?
A.R.: Já se ve své práci potkávám s velkým množstvím odvážných lidí, primárně když se věnuju obětem sexualizovaného násilí. To jsou pro mě opravdu odvážní lidi, kteří překonali svoje trauma a našli cestu, jak promluvit. Tím jsem obklopená a je to inspirativní v každý moment. Velmi si toho vážím, i když je to někdy dost bolavé. Zároveň to člověku zrcadlí i bezpečí, které má, protože je třeba krytý novinářskou prací.
S.M.: Zkuste sama o sobě přemýšlet ve třetí osobě. Proč A jako Apolena? Co by Vás přimělo nasadit si svou vlastní iniciálu?
A.R.: Asi tohle focení. To je to, co mě přimělo to udělat, tahle nabídka.
