Odvaha žít dál po ztrátě syna.
Anna Lundáková je podnikatelka v marketingu, trojnásobná maminka, jejíž syn Vincent trpěl vzácným mitochodriálním onemocněním, Rozhovor s Annou vedla filozofka Sabrina Muchová, fotila Michaeala Karásek Čejková. Backstage fotografie jsou od Elišky Lhotské.
" Šperk je pro mě odkaz. Je pro mě nositelem příběhu, milníku života, je to jubileum. Pro mě šperk nese hodnotu vzpomínky.
S.M.: Jakmile se člověk ocitne v těžké životní situaci, lidé mohou mít předem daná očekávání o tom, jak se má chovat, přitom každý má svoje individuální potřeby a projevy. Myslíte, že bychom se měli naučit více respektovat různorodost reakcí a přestat škatulkovat?
A.L.: Určitě by bylo skvělé neškatulkovat, ale já bych viděla největší problém v komunikaci. Možná než se zaměřovat na tohle, tak je lepší zaměřit se na to víc se ptát, víc pomoc nabízet a nebát se jít do přímé komunikace, přímé konverzace, než si uděláme názor. Vlastně ať je to názor jakýkoliv, jde především o tu pomoc.
S.M.: Myslíte, že tedy může být prospěšné otevřeně se druhého zeptat, co můžu udělat, jakým způsobem nejlépe pomoct?
A.L.: V našem případě to tak bylo. Je to tak těžká situace, že i to nejbližší okolí se vlastně bojí pohlazení, bojí se třeba jenom otevřít to téma, a to nejenom v ten daný moment, ale i v pokračujícím životě. Mají pocit, že vás tím zraní, ale vždycky máme volbu odpovědět ano, nebo ne. Takže kamarádka když chce zavolat, ať zavolá, a buď to zvednu, nebo ne. Možná je řešení nezaměřovat se na sebe a na svoje názory, ale zaměřovat se na potřeby ostatních, a prostě nabízet a ptát se.
S.M.: Myslíte, že je naše společnost dostatečně empatická, nebo se naopak stává víc necitlivou a citlivost naopak mnohdy kritizuje, třeba i v souvislosti s obviňováním mladší generace z přecitlivělosti?
A.L.: Myslím, že určitě se to víc rozebírá a myslím si, že je to hrozně dobře. Plyne z toho hodně velké ponaučení, pro naši starší generaci, která je zvyklá všechno před sebou valit, že to možná není dobrá cesta, že je možná dobré občas zvolnit a třeba se zamyslet vnitřně v sobě na to, co cítíme, jak prožíváme a co to s námi dělá a jak bychom to chtěli. Já mám pocit, že se empatie ve společnosti hodně zlepšila. Ale je taky dost možné, že jsem v nějaké svojí bublině, takže to na mě prostě nedopadá tolik. Ač jsem se to sama musela taky trochu učit, přijímat i to, že někdo může věci vidět a vnímat diametrálně jinak.
S.M.: Co pro Vás znamenají šperky?
A.L.: Šperk je pro mě odkaz. Je pro mě nositelem příběhu, milníku života, je to jubileum. Pro mě šperk nese hodnotu vzpomínky.
S.M.: Co pro Vás znamená odvaha?
A.L.: Odvaha pro mě znamená pustit to, co pustit nejde. S největší láskou, svobodou, nechat to jít.
S.M.: Zkuste sama o sobě přemýšlet ve třetí osobě. Proč A jako Anna? Jaký okamžik byl pro Vás v životě transformativní a přiměl Vás vážit si sebe sama a své hodnoty? Takový, kdy jste stála sama za sebou a pomyslně byste si nasadila svou vlastní iniciálu.
A.L.: Pro mě nejvíc transformativní bylo úmrtí syna, a to, když jsem si v ten moment řekla, že stojí za to žít dál a že chci žít dál. Bylo to hlavně proto, že jsem věděla, že chci nést myšlenku, že život by opravdu měl být v radosti každý den a všechny naše kroky by se tím měly řídit; jak a s kým pracujeme, s kým se přátelíme, jak žijeme a jak chceme žít. Takže za to bych si to áčko dala ve zlatě i s diamanty.
