Odvaha jít si za svým snem.
Eliška Lhotská je designérka, zakladatelna šperkařské značky a matka. Rozhovor s ní vedla filozofka Sabrina Muchová, fotila Michaeala Karásek Čejková. Backstage fotografie jsou přímo do Elišky samotné.
"Když jsem v naší dílně, v bezprostřední blízkosti šperků, mám pocit, že jsem jimi maximálně obklopená, jako bych je měla na sobě, ačkoliv je mám kolem sebe."
S.M.: Tvoje tvorba je hodně konceptuální a současně vizuálně přitažlivá. Jak ve své tvorbě propojuješ svoje životní zkušenosti a imaginaci?
E.L.: Vždycky mě přitahovalo volné umění a chtěla jsem nějakým způsobem vyjadřovat právě svoje životní zkušenosti. Ale když jsme měli Galerii šperku, tak to bylo pro hodně uzavřenou komunitu lidí, a to mě lidsky mrzelo, protože umělci svojí práci opravdu obětují život, chtějí předat nějaké poselství, ale vlastně to hodně často nepřesáhne hranici přátel a rozšířené rodiny. Takže jsem si říkala, že šperk mi připadá jako skvělý nástroj pro to, aby se do něj zakódovala hlubší myšlenka, aby nešířil jenom estetiku, ale i nějaké poselství nebo příběh mezi širší okruh lidí. Z umělecké rodiny mám, ale vštípeno, že důležité je vytrvat, tak jsem si řekla, že tohle je moje cesta, a snažím se z ní neuhnout. Ale musím říct, že někdy je to docela složité odkleštit tak, aby to nebylo moc upovídané. Prostě tě něco napadne, právě ta životní zkušenost, kterou chceš zhmotnit do šperku, chceš, aby to bylo vypovídající, ale nedaří se ti to zjednodušit, takže se pak ty myšlenky odsouvají třeba i pět let. Spoustu myšlenek a námětů na realizaci tlačím někde před sebou, ale čekám až uzrajou. Když si zapisuju témata, vidím je spíš už jako určitou vizualitu, vlastně nějakou scénu, to, jak by měla kolekce působit, co by měla předat. Takže jsem někdy vlastně překvapená, jako kdyby to byla moje zkušenost z budoucnosti. Je to zvláštní, jako kdybych v těch kolekcích měla nějaké životní prozření, ale to pochopení ke mně dorazí až později. Možná je to kvůli tomu, že člověk tvoří víc intuitivně. Myslím, že kdybych se tomu věnovala až moc teoreticky, tak to vlastně nikdy nezhmotním.
S.M.: Tvoje šperky vždycky nesou určité poselství, dalo by se říct, že jsou takovým nenápadným způsobem angažované. Je pro Tebe důležité, kdo Tvoje šperky nosí?
E.L.: Pro mě je důležité, aby byly moje šperky angažované. Nevím vlastně, kde to vzniklo, jestli mi to předala rodina… Je pro mě důležité myslet na druhé lidi a pomáhat, možná mě neopustil ten pocit, co máš, když dospíváš, totiž že zachráníš svět. Potřebuji cítit, že jsem pro společnost užitečná a jen prodejem hezkého šperku se ten pravý pocit nedostavuje. Kdyby se mi hodně dařilo s mojí značkou, tak mám takovou vizi, že by mohla podpořit vždycky nějakou skupinu lidí, co má nějakou nouzi, podpořit téma v daném segmentu nebo určité odvětví. Každý rok se snažíme nějakou sbírku zorganizovat nebo podpořit neziskovku, ale zatím jen nárazově. Jsem šťastná, že za tu dobu, co svoji práci dělám, mám takové šikovné zákazníky. Jsem vlastně vždycky docela překvapená, protože nemám pocit, že dělám něco převratného. Řekla bych, že hodně autorů se podceňuje, a u šperku vidíš zpětnou vazbu maximálně, protože když se to tomu člověku líbí, tak si to prostě koupí a tím tě vlastně ocení. Zvyšuje ti tak autorské sebevědomí, ukotvuje tě to v přesvědčení, že tvoje cesta je správná. Takže jsem ráda, že naše generace ocení autory za jejich směřování, že to není jen o produktech, ale i o příběhu za nimi. Mám důvěru v to, že se přístup lidí lepší, že dáváme přednost opravdu dobré ruční práci, že nás zajímá, kdo produkty vyrábí, upřednostňujeme lokální výrobu před masovou, která vzniká v podmínkách, o nichž nevíme, jaké jsou. Jsem ráda, že většinou jsou mí zákazníci takoví uvědomělí lidi.
S.M.: Jaký pro Tebe šperky nesou význam, když jsi jejich tvůrkyní a když jsi jejich nositelkou?
E.L. V poslední době začínám zase víc nosit svoje šperky, protože funguju s dětma více i mimo dílnu. Primárně šperky vznikájí tak, že udělám něco co chci sama nosit. V dílně, v bezprostřední blízkosti těch šperků jsem, ale měla pocit, že jsem šperky maximálně obklopená, tak jsem neměla takovou potřebu je nosit, jako bych je měla na sobě, ačkoliv jsem je měla kolem sebe. Odmalička mám lásku k sekáčové módě, nevadí mi mít na sobě něco s dírou, a na šperku mi přijde super, že povznáší hodnotu celého outfitu. díky tomu jsem, ale sama nervózní z toho, že produkuju nějaké materiální věci. Pořád se přesvědčuju, že je super, že je šperk forma investice, můžeš to roztavit, je to vlastně taková malá, subtilní věc.
S.M.: Co pro Tebe znamená odvaha?
E.L.: Pro mě jsou všechny ty ženy, co jsme fotily, odvážné… Kdybych to vztáhla na sebe, tak moje životní cesta, to, že jsem si plnila nějaký sen, mohlo někdy na někoho působit jako odvážné. Je to vlastně takový subjektivní pohled, pro koho je co odvaha. Odvážní byli určitě lidi, co tu změnili režim a podařilo se jim, že další generace můžou žít ve svobodě. Odvaha je pro mě vystoupit z davu. Žádná cesta za nějakým svým štěstím nebo cílem není pro nikoho jednoduchá, takže i na to musíš mít trochu odvahu. To vnímám, že spojuje i ženy, které jsme pro kampaň vybraly.
S.M.: Zkus sama o sobě přemýšlet ve třetí osobě. Proč E jako Eliška? Jaký okamžik byl pro Tebe v životě transformativní a přiměl Tě vážit si sebe sama a své hodnoty? Takový, kdy jsi stála sama za sebou a pomyslně by sis nasadila svou vlastní iniciálu.
E.L.: Určitě to byly porody. Změníš úplně názor na svoje tělo, nevnímáš jej jako vizualitu, ale spíš jako nějaký silný nástroj. I psychicky mě to ovlivnilo, oba porody se mi podařily a mám pocit, že je to hodně o hlavě, takže na to jsem docela pyšná. Další důležitý moment pro mě byla doba, kdy jsem vyhořela. Když se ti stanou takové věci, že se jakoby přežiješ, tak to je určitě ten okamžik, kdy by si člověk na sebe vzal svoji iniciálu. Nechala jsem si od svých šperkařek udělat řetěz s éčkem. Díky dětem si uvědomuju, že by se člověk měl mít rád, aby je naučil to stejné. Pro naši generaci je to možná něco výjimečného, ukázat, že se máš rád. Ale když si to vztáhnu k tomu, že jsem teď matka, tak představa, že by se moje děti neměly rády, mě hrozně dere. Asi kvůli tomu to budu chtít ukazovat co nejvíc, že se mám ráda, aby neměly žádný problém. Když se máš ráda, tak máš ráda i ostatní.
