#8 s Eliškou Lhotskou

Tentokrát se Eliška neptala, ale zpovídal ji její partner, Ondřej Vicena (Optiqa), během šestinedělí s jejich druhým synem. Povídali si nejen o vlivu rodičovství na jejich uvažování o světě, ale i o svých životních hodnotách a vnímání mezilidských vztahů. „První mateřství jsem na začátku víc tajila, protože jsem se bála, že to ohrozí fungování mojí značky, ale teď chci naopak ukázat, že děti můžou být součástí vašeho pracovního života a že není vyloučení mít obojí, pokud to jen trochu jde, je to nový motor a náhled na vše.“ 

EL: Ondřeji, oslovila jsem tě, protože s tebou chci udělat rozhovor na Den otců. A myslela jsem si, že ty uděláš rozhovor na Den matek, protože je pro mě důležité, že jsem se stala matkou, pro tvorbu i pro život. Takže mi přišlo zajímavé si popovídat se svým nejbližším člověkem, který byl u zrození nové Elišky i u zrození nových životů.
OV: Na co se teď momentálně nejvíc těšíš?
EL: Já se teď netěším, já žiju přítomností.
OV: Změnil se ti teď nějak výrazně život ?
EL: Změnil, protože mi připadá, že po každém porodu – měla jsem tedy dva – tě to automaticky přehodí do jiných priorit. Žiješ tak, jak chceš žít, protože žiješ pro ty druhé, na kterých ti záleží nejvíc. A musíš být sám v pohodě. Když jsem si zkusila tenhle rok vyhoření, tak jsem najednou viděla, jak je důležité žít i sám pro sebe.
OV: Jak jsi prožívala okamžiky před porodem?
EL: Docela jsem se těšila, protože první porod byl dobrý, takže jsem byla zvědavá, co mě čeká tady s tím. Přijde mi, že je to takový převrat, kdy se dotkneš nějaký smrti, částečně… Byla jsem zvědavá, co mi druhý porod vyplaví za nové zkušenosti. Dny před porodem byly náročné, protože člověk má pocit, že musí připravit všechno na hrozně dlouhou dobu dopředu, a to si myslím, že se týká podnikání i osobního života.
OV: S tím souvisí má další otázka. Stihla jsi všechno před tím velkým dnem?
EL: Asi docela jo… I když jsem spoustu věcí řešila v porodnici, ačkoliv jsem myslela, že to tentokrát dělat nebudu. Dělaly jsme v tu dobu focení a nedalo mi to a stejně jsem to všechno kontrolovala, organizovala. Ale stihla jsem doma uklidit, roztřídit věcičky, udělat si hezkej den s prvním synem. Taky je otázka, co všechno máš pocit, že chceš stihnout. Nejeli jsme třeba na nějakou obří dovolenou, ale… ty přání jsou pak, když ti není úplně dobře, docela prostý.
OV: Co jsou teď tvoje vize? Co chceš dělat do budoucna se značkou?

EL: Se značkou, nebo sama se sebou?
OV: Se vším…
EL: Tak mně přijde, že už jsme si docela dost snů splnili, ne…? To druhé dítě… to bylo všechno, co mám v životě vymyšlené. Teď už moc nevím, co dál, to, co se děje, to už je takový navíc. Věděla jsem, že chci mít dvě děti, že chci mít značku, chci mít baráček…Takže jediné, co si přeju, je, abychom všichni byli zdraví.
OV: Mám otázku. Promítla se teď ta nová zkušenost – ten druhý porod - do tvého přemýšlení o tvých špercích?
EL: No… zatím úplně ne. Spíš do značky, bych řekla. Rovnáš si priority trošku jinak. Je pro mě každý rok těžší vytvářet značku, když se týká věcí, které jsou míň důležité než třeba zdraví, což jsem si uvědomila i díky dětem. Přemýšlím teď, možná právě i v souvislosti s dětmi, o investicích, to mě docela zajímá. Chci do budoucna asi víc předávat věci, co ti předávají děti. Aby moje tvorba byla ještě víc smysluplná, než je teď. Každou kolekci vytvářím tak, aby předávala nějaké poselství, tak o tom teď přemýšlím možná ještě víc.

OV: Máš nějaké příklady? Co by ti přišlo zajímavé vytvářet?
EL: Už dlouhodobě přemýšlím o tom, že by nějaká procenta z prodejů šla na konkrétní charitativní nebo nadační fondy. Tenhle rok jsem nebyla úplně zdravá a hrozilo, že naše dítě nebude úplně zdravé, takže jsem si víc uvědomila hlavní životní hodnoty. Do budoucna bych to chtěla dotáhnout do nějaké formy, mám teď k tomu ještě větší motivaci a je to pro mě víc přirozené.
OV: Naučil tě tenhle druhý porod něčemu? Tohle druhé mateřství?
EL: No… možná v porovnání - ty si to myslíš taky -, že si to člověk víc užívá. Možná tohle víc přetavit do všech vlastností a životních kategorií. Člověk si víc uvědomí, že u prvního dítěte měl mnohem větší obavy a asi právě kvůli nim tolik nevnímal ty radostné věci. Říkala jsem si, že mít druhé dítě, je fakt jako druhá šance. To mně přijde úplně super. Je to taková vážná šance na to, že neopakuješ stejné chyby, tedy někdy jo, ale víc se snažíš si to užít a uvědomuješ si víc plynutí času. U prvního dítěte jsem se hodně zaměřovala na pohled do budoucna; těšila jsem se, až bude mluvit, až spolu budeme mluvit, až bude chodit. Teď je to spíš, prosím, nechci, aby vyrostl, chci zastavit čas. Člověk by si měl užívat hlavně přítomnost Zároveň mě první porod inspiroval do kolekce Affirmo. Tenhle druhý porod byl tak rychlý, že jsem nedokázala přejít na druhý břeh nevědomí, ten porod byl vlastně až moc vědomý. Nestihla jsem si z toho vzít jiné věci, než jenom to, že přivedeš na svět nový život. Každopádně mám teď větší sebevědomí, to mi přijde super, pro ženskou. 

OV: Souhlasíš s tvrzením, jedno dítě, žádné dítě?
EL: Zatím je malej… Někdo zase říká, jestli je těžší z nuly na jedno, nebo z jednoho na dva? Možná i proto, jaké jsme měli zdravotní komplikace, tak mi připadá, že teď to není tak složité, že to složité už jsme nějak překonali. Včera jsem říkala mámě, že pro mě je vlastně nejtěžší, že jsem poslední dva, tři měsíce před porodem ležela a nic moc jsem nedělala. Teď jsem získala energii zpátky, úplně lusknutím prstu. Takže tělo hrozně jede, stará se o dítě, chce tady zase uklízet, třeba něco dělat pro značku. Vlastně mám pocit, že jsem nabitá energií, ale zároveň, že mi hlava utíká někde za tělem, a tohle je pro mě mentálně složité. Nedokázala jsem pak už ani o ničem přemýšlet, protože jsem měla vyhoření, fyzicky jsem nic nedělala. Takže mi přijde, že je to, jako kdyby mi teď dali cizí tělo. Tohle je pro mě hrozně složitý, navrátit se do zdravého těla, když hlava je ještě s nemocným tělem. Jsem teď hlavně vděčná, že je všechno v pohodě.
OV: Připravuješ něco na letošní Designblok?
EL: Chtěla jsem, protože je téma odvaha… a přijde mi odvážné si teď říct, že budeš mít dítě. To vidím na vás, na mužích. Anebo odvaha přijmout lásku a vstoupit s někým do manželství. Takže jsem si říkala, že odvaha by měla být kolekce zásnubních prstenů a třeba investičních zlatých chlebíčků pro děti, protože je vlastně docela investice mít dítě, i když mně přijde příjemná. Nejvíc hustý na prvním dítěti mi přišlo, že ho máš jako že zadarmo, i když pak zjistíš, že ne… A my jsme taky zasnoubení asi šest let…
OV, EL: Trošku to přetahujem…
OV: Nemůžeme vymyslet ten šperk, co tam bude.

EL: Člověk by měl být odvážnější a vlastně mám pocit, že mladší generace v těchto věcech odvážnější je, co se týče vztahu sám k sobě. Připadá mi, že my hrozně moc těch osobních věcí odkládáme. Co si myslíš?
OV: Nedokážu posoudit. Ale přijde mi, že dnešní doba ti nabízí tolik různých možností, že nevíš, co máš dělat dřív.
EL: No tak to ty každopádně, protože jsi věčný student. Nevíš, co máš dřív studovat.
OV: Nechceš dělat velká rozhodnutí moc brzy… teď se to možná změní.
EL: Nedávno jsem poslouchala podcast právě o téhle generaci a říkala tam jedna holka, kolikrát za život jenom změníš profesi, snad čtyřikrát nebo sedmkrát. A já jsem si říkala, to by bylo boží, kdybych to mohla udělat. Já jsem se vždycky hrozně moc držela svojí profese a díky tomu jsem vybudovala svoji značku. Říkala jsem si, že to prostě musím dělat, že není nic jiného. Ale teď přemýšlím, třeba v souvislosti s naším barákem, že se možná přestěhujeme do jiného města a že to je možná můj sen, začít nový život. A neříkám, že už nemám ráda šperky, ale je tu touha něco vyzkoušet… Mám pocit, že je to určitým způsobem, jako když se znovu narodíš, tyhle nové šance. Někdo to tak podle mě má, že se třeba přestěhuje do jiného státu a úplně vygumuje svoji minulost. Nebo co myslíš?

OV: Může to tak někdo mít… Ale zas třeba šlechtické rodiny vybudovaly svůj majetek a svoji
podstatu přes-generačně a vlastně taky mohli pořád něco měnit…
EL: Jak to myslíš přes-generačně?
OV: Mysleli do budoucna na další generace… Takže je otázka, jestli tohle je třeba dobrá cesta.
EL: Jako že máš myslet jen na svůj život?
OV: Ne, právě že mysleli na ty životy, co budou po nich.
EL: Ale tak to my taky děláme… Já to teď v souvislosti s mateřstvím docela řeším, aby po nás něco zbylo, ty to taky řešíš.
OV: Dneska možná kvůli umělé inteligenci bude muset hodně často spousta lidí měnit povolání, protože to jeho povolání mu umělá inteligence vezme.
EL: To je pravda… že si nevybereš. Včera, když jsme řešili, že budeme asi kupovat barák v Turnově, a tvůj táta říkal, že jsme městské typy a potřebujeme být kvůli práci ve městě, tak mě napadlo, že je to právě naopak. Třeba budeš muset jít za řemeslem do malého města, jako je Turnov, protože zlatnictví je řemeslo. Tady vlastně není moc řemeslníků.
OV: Spíš je tady ve městě hodně vjemů a soustředit se na kreativní práci je dost složité, když člověk hodně kmitá…
EL: Máš hodně podnětů…
OV: Máš hodně podnětů, což potom může skončit tak, že jenom obíháš vernisáže, i když to jsem tedy už dlouho nedělal. Jenom něco konzumuješ a vlastně neprodukuješ.

EL: Mně se líbilo, jak jsme se s mámou včera bavily o mém dětství na Pelechově, u táty. Byl tam stůl a pořád tam byly návštěvy a já jsem říkala, že mi to připadá podobné, jako jsou dneska rodinné facebookové konverzace, kam posíláš fotky a píšeš, co aktuálně děláš. Máš pocit, že to uspokojí tvoje bližní i tebe, ale ve skutečnosti to je nenahraditelné, to, že jsi někde přítomný a setkáváš se s těmi lidmi. To bych hodně chtěla, se k tomu vrátit. My se teď třeba docela soustředíme na to, abychom naši pozitivní energii z dílny víc předaly navenek, takže dáváme víc na sociální sítě. Ale zároveň si v něčem přijdu už stará, protože mě to v něčem frustruje. Byla bych radši, kdyby si na to lidi přišli fyzicky sami. Takže jsem zvědavá, jak se tohle vyvine. Jak to posune ta další generace. Taky mi přijde hustý, že jsem během těhotenství hodně vnímala, jak se blíží porod právě díky algoritmům na sociálních sítích, protože jsem tam neměla nic jiného než porody. To, že to prožíváš ještě takhle je hrozně divný. Sociální sítě ti pořád něco podsouvají, nedovolí ti úplně změnu. Představuju si to jako ty binární kódy, co ti lítají v hlavě, podvědomě, a vlastně se od toho nedokážeš vůbec odtrhnout.
OV: V budoucnu ti to třeba může nabídnout více věcí, o kterých ani nevíš, že bys o nich přemýšlela. Pozná tě to jako člověka.
EL: Ale možná s tím ta nová generace umí pracovat. Třeba s těma snubákama… Třeba už se lidi nechtějí brát, ale pořád se jim ukazuje nějaká reklama na snubáky, tak je napadne, proč by se nevzali. Tohle mě hrozně svazuje jako tvůrkyni, to, že ty myšlenky nejsou moje.
OV: Myslíš, že jsme se odklonili od ekologie, od přírody v souvislosti s tím, co se teď řeší ve světě? Nedal ti ten porod něco, na základě čeho by sis začala uvědomovat, že život je vlastně biologie…
EL: Tak je to dokázané, že matky se víc přirozeně zajímají o ekologii, protože chtějí pro děti to nejlepší. Podle mě to platí, co se týče návratu k pravdě ve všech směrech, protože už v těhotenství řešíš svoje zdraví a právě i ekologii.
OV: Přijde ti, že jsou tvoje šperky ekologické? Třeba oproti jiným obchodům?
EL: Snažíme se… Jsou ekologické minimálně v tom, že je vyrábíme tady v Praze v Holešovicích, rukama, neděláme nadprodukci. Jsou dražší, takže si člověk musí trošku rozmyslet, jestli si je pořídí…
OV: A o to víc si jich váží.
EL: Snažím se mít udržitelnou i tu myšlenku, která vychází ze mě. Přemýšlím o tom několik let, jestli to souzní se mnou samotnou, aby to nemělo jenom něco z nějaké momentální doby.
OV: Všiml jsem si, že teď pracuješ s písmeny, souvisí to s tím, že jsme hodně přemýšleli o jméně druhého dítěte?
EL: No, to nevím. Ale je to spíš holčičí šperk a je to hodně o dětech. Kdo má děti, tak to ví, to je jako když si necháš vytetovat obrázek od dítěte. Člověk je tím tak trochu posedlý.

EL: Ondřeji, a kdy uděláme společnou kolekci brýlí?
OV: Co nejdřív. Materiál máme, jenom nemáme čas.
OV: Kam by ses chtěla v budoucnu ještě podívat?
EL: Já jsem docela uspokojená… Chtěla bych se vrátit do Portugalska, kde mám pocit, že se mi stala nějaká spirituální krize. Hrozně se mi tam líbilo, že v tu dobu, kdy jsme tam byli, to byl začátek března, tam nebyla sezóna. Bylo to na vesnici, kde vůbec neprosakoval konzumní život. A já jsem se úplně ztratila v tom, co v životě děláme. Jaká je podstata. A úplně se mi rozsypal předešlý život. Taky se mi líbilo, že nám tam Quido, to mu byly dva nebo tři roky, ukazoval, o čem je život. Že je to příroda, že to znamená žít přirozeně a to, že tě příroda navádí, co máš dělat. Chtěla bych se tam vrátit, protože jsem potom řešila takovou krizi sama se sebou, a tak by mě zajímalo, jestli jsem to nějak zpracovala, nebo ne.
OV: Pro mě je moře taky velký symbol konce, svobody, věčnosti, konce světa…
EL: To nebylo jen moře… Ale je pravda, že ten oceán tam byl tak silný. My ohrožujeme přírodu, ale tady jsem cítila proti-dialog toho silného oceánu. Bylo to, jako když na tebe mluví, ale člověk cítil, že tady žádnou šanci nemá.
OV: Já bych se chtěl podívat někdy do Asie. Docela rád bych ještě někdy udělal výstavu, která by třeba procestovala svět.
EL: Já se hrozně bojím navštívit nový místa, protože to vlastně mentálně moc nedávám. Vždycky jsme byli s rodinou někde v hlavním městě, turistickým. V Portugalsku, kde jsme byli úplně mimo turismus, jsem pochopila, že všechna evropská hlavní města sice mění trochu kulisy, ale kultura mi v podstatě všude přijde stejná, právě na základě těch turistů. Aura je vlastně totožná, přenáší se kvůli těm lidem. Ale v Portugalsku mě úplně semlelo, že existují lidi, kteří místo televize jdou večer společně ke kostelíčku na útes a koukají se na západ slunce nad oceánem. Nemají doma okna…
OV: Fouká jim do střechy…
EL: Jsou spokojení, smějí se na sebe, a vlastně mají všechno. A ty máš furt pocit, že ti něco chybí. Ale tam zjistíš, že ti chybí právě tohle; to, že nic nemáš, a jsi jenom v přírodě s blízkými lidmi. Baví mě to, že když se člověk s dětmi dostane energeticky na nulu, tak to vyvolává vlastně taky takové pocity. Ale nevím, jak to máš ty. Překonáváš sám sebe, určitým způsobem. Možná se něco podobného děje, když jsi v nějakém ohrožení, když s energií docházíš na hranici. To se ti děje, i když máš malé děti, i ten strach o ně, možná.

OV: Větší strach?
EL: No, neustálý strach. Nemáš najednou strach o sebe, ale o jejich budoucnost. Mě v těhotenství hrozně dostávala zranitelnost dětí sama o sobě. Představa té křehkosti, čistoty. Měli bychom se tím učit, jak žít, jací být, protože děti se rodí čisté. Ukazují ti obnaženost. To, co říkají a to, co dělají, nevychází z kalkulu, prostě je to nejvíc upřímný. Děti ti víc ukazují, že nevíš, co přijde, že nejsou všechny věci samozřejmé. Tohle se mi líbí. Příroda a děti.
OV: Kdybys teď mohla změnit povolání, tak co by sis vybrala? Co by ti přišlo zajímavé?
EL: Co bych si vybrala… Já mám rekvalifikaci na aranžování květin, takže to by mě bavilo, být obklopená přírodou. Momentálně by mě bavilo hlavně se starat o děti. Co mě hodně zajímá, je taky hledat nějakou výjimečnost, hlavně v lidech, tak možná antropoložku, zmapovat místo, říct si, jaký má potenciál, a probudit v  lidech skrytý potenciál, který oni neřeší.  
OV: Tak to bychom mohli dát dohromady, já jsem zase chtěl dělat archeologa.
EL: Ale myslím, že to mám díky tomu, že jsem vyrostla v respektující rodině, což ne všichni v devadesátkách tak měli. Takže mám někdy tendence lidem říct, že jsou v něčem super, i když o tom třeba neví. A tys chtěl být archeolog kvůli čemu?
OV: V jednu chvíli mě hrozně bavila knížka Historie lidstva. Ale úplně na začátku to byli dinosauři, líbily se mi vykopávky. Líbilo se mi, že archeologové hledali různý starobylý věci. Ale přijde mi, že jsem se k tomu vlastně trochu dostal, že jsem trochu archeolog. Baví mě příběhy věcí, se kterými pracuju, baví mě to kolem, jsou to takové romantické světy, které už vlastně nejsou. Díky historii se dá koukat i do budoucnosti nebo se to dá aplikovat i na současnost. Taky se mi líbí, že tam byla možnost spousty cestování.

EL: A v čem tě baví cestování?
OV: Cestování mě baví v tom, že objevuješ pořád nové a nové věci. Aby sis na konci života, až budeš o holi a nebudeš moct nikam, mohl povědět, že ten život za něco stál.
EL: Já to mám takhle úplně se vším. Posouvají tě spíš ty věci, co uděláš, ne ty, co neuděláš.
OV: Hm, to je pravda. „Když už člověk jednou je, tak ať kouká, aby byl.“

Tipy od Elišky na věci, které ji udělaly poslední dobou radost nebo na které se těší:

Dnes mi udělalo radost další divadelní představení pro děti v klubu Letka na Letné, chodila jsem sem do divadýlka už jako dítě, taky se těším na promítání baby bio v kino Oko pro všechny maminky na mateřské.

Vždycky když si přivoním k mýdlu od Heleny Heinz vybavím si vůni dětství a čas strávený u babičky a dědy na chatě.

Po dietě na těhotenské cukrovce si teď budu moci opět zajít na Harlekýna z cukrárny u Veletrhu nebo kaštanovou zmrzlinu z Creme de la Creme.  

rozhovor – Ondřej Vicena s Eliškou Lhotskou
foto – Eliška Lhotská, Ondřej Vicena, Quido Vicena
edit – Sabrina Muchová