V dalším medailonu si Eliška povídala se svou spolužačkou ze střední sklářské školy Michaelou Sládkovou. Mluvily o Míšině životě v Dánsku, o práci pro luxusní značky nebo o hledání sebe sama: „Když se na to dívám teď zpětně, ve chvíli, kdy jsem se rozhodla z Dánska odejít, tak mi došlo, jakým způsobem mi tahle zkušenost formovala moji osobnost a jak mi to pomohlo se vyrovnat s tím vším, co se dělo doma.“
EL: Míšo, my jsme se loni potkaly v Dánsku, kde už pět, skoro šest, let žiješ… Po dvaceti letech jsme tak byly ve stejném městě Jsi totiž moje spolužačka ze sklářské školy v Železném brodě, ale tvá cesta nakonec vedla jinam…
MS: Ano, je to tak. Po střední škole jsem šla na Ostravskou univerzitu, kde jsem studovala knižně-obalový design na grafice, ale ten obor mi nesedl. Rozhodla jsem se studium předčasně ukončit a začít rovnou pracovat jako grafička. Měla jsem štěstí a dostala jsem práci bez jakýchkoli předchozích zkušeností jako grafička v jedné IT firmě v Ostravě, kde jsem se dostala i k zákaznickému servisu, což mě začalo hodně bavit. Nicméně, uvědomila jsem si, že nechci sedět někde v kanclu, a chtěla jsem si vyzkoušet dělat něco víc v terénu. Rozhodla jsem se přestěhovat do Prahy a začít podnikat jako vizážistka. Udělala jsem si kurz a začala sbírat kontakty a zkušenosti v oboru. Začátky byly krušné, ale nakonec to stálo za to a navázala jsem zajímavé spolupráce, ať už v rámci filmových produkcí, časopisů, nebo fashion designerů. To bylo převážně v Praze, plus občas pro zahraniční produkce. V té době jsem se potkala se svým expřítelem, který studoval v Dánsku na univerzitě. O životě v zahraničí jsem snila už delší dobu, a tak jsem ukončila podnikání a šla jsem z Prahy sem, do Dánska. Nejdřív jsem vlastně bydlela v menším městě, protože jsem neuměla jazyk, neuměla jsem ani anglicky, protože jsem měla na škole jen němčinu. Takže jsem začala úplně od nuly a začala pracovat jako pokojská v hotelu. A tak začala tady ta cesta v Dánsku…
EL: Ty jsi říkala, že i make-up byl pro tebe fyzicky náročný, což by mě úplně nenapadlo, že by to tak mohlo být. Zároveň si říkám, jestli to má nějakou souvislost právě se šperkem jakožto zdobením těla. Vnímala jsi určitou souvislost s tělem? Make-up je takový namalovaný šperk vlastně.
MS: To mi právě chybělo, kreslení jako takové a umělecké řemeslo. A právě v make-upu jsem si vždycky říkala, že se mi to spojilo, zákaznický servis, plus malování si, plus – jak říkáš – spolupráce se šperkaři, s designéry, a jednoduše být součástí toho kreativní procesu tvorby. To mě strašně baví. Ale bohužel, je to fakt náročná práce, a v mém případě hodně velký zápřah na záda. Já mám celý život problém s bolestmi zas, a chodila jsem i jako malá na rehabilitace. Když dělám make-up a pracuje se do dvou hodin do rána někde v terénu, kde ty podmínky nejsou ideální jako někde v salonu, tak to dává docela zabrat.
EL: Mně přijde zajímavé, jak mluvíš o tom, že jde o spojení výtvarna a zákaznického servisu. Ty jsi takový pozitivní člověk, jsi přátelská. Líbí se mi, že ráda opečováváš lidi. Děláš něco, co naplňuje i tebe samotnou?
MS: Ráda dělám něco, co jde vidět. Asi podobně jako ty, že tvoříš věci, u kterých vidíš ten proces výroby a potom ten finální výsledek. Projeví se v tom i tvoje fantazie, to, jak se cítíš, protože kolikrát ti i v make-upu nechají volnou ruku.
EL: Tebe ale baví ten člověk, ne? Takhle jsem to pochopila.
MS: Ano, ano. Baví mě povídat si s lidmi, poznávat jiné kultury a rozšiřovat si obzory.
EL: Tohle mě taky na začátku hodně bavilo. Kdo si tohle nezažije, tak se vlastně hrozně ochudí. Mě to setkávání s lidmi obohatilo i v návrzích, v požadavcích. Je to jedinečná příležitost nechat si propíchnout svoji bublinu a seznámit se s různorodými lidmi. Takhle to vnímáš?
MS: Ano, je to tak.
EL: Já jsem doprovázela Ondřeje v Dánsku na jeho tříměsíční stáži u jedné značky brýlí. Ty jsi v tu dobu dělala pro Celine. Bavily jsme se o tvé práci v oboru luxusního zboží, předtím jsi pracovala i pro Gucci. Přišlo mi to hodně zajímavé, je to specifické prostředí.
MS: Klientela je v rámci luxusních značek více specifická, jakožto i samotný zákaznický servis a způsob komunikace. Lidi, co přijdou do obchodu s luxusními značkami, mají povětšinou obrovský přehled, co se týče designu jako takového, kolikrát mají právě i krásné custom made šperky. Vědí přesně, co chtějí, co jim sluší a co ne, a mají i zmáknutou konkurenci. Často se s nimi bavím o tom, jak se k těm unikátním kouskům dostali, případně jak ty věci navrhovali přímo s designérem. Takže je to fakt strašně zajímavé, rozšiřuje to obzory. Nicméně nakupování luxusních značek je z mého úhlu pohledu hlavně o společenském statusu. Někteří zákazníci kolikrát jen přijdou, ukážou na nějakou konkrétní věc, že na ni šetří už několik let a koupí si ji. Naopak ti, co už vlastní několik kousků i od jiných značek kupují více spontánně a bez rozvahy, protože se jim to prostě líbí a mohou si to dovolit. Co se týká zákaznického servisu, tak konkrétně s těmito lidmi se navazuje hlubší kontakt, nabídne se šampaňské, a jednoduše se buduje přátelský vztah. V tomhle případě se bavíme o lidech, kteří vybudovali svůj business od základů a jsou takzvaně otřelí životem. Ty konverzace jsou potom o to zajímavější a prodej zábavnější.
EL: Takže musíš řešit hodně psychologii…
MS: Jo, jo, je to strašně zajímavý. V prodeji jako takovém to funguje na základě osobního napojení na toho člověka. Je to o té lidskosti a o detailech, které si o nich pamatuješ.
EL: Takže se stáváš takovým osobním asistentem trošku nebo personal shopper.
MS: Ano.
EL: To je dobrý, to se mi líbí. Ti lidi to ale očekávají, že?
MS: Určitě. V tom luxusním odvětví to očekávají, očekávají nadstandardní služby.
EL: Mně připadá, že ty pečuješ o nějaký seberozvoj, nejsi uzavřená různým kanálům seberozvoje. Člověk se s tebou může bavit napříč různými tématy. Je tohle něco, co jsi při téhle práci mohla využít?
MS: Rozhodně. Zvědavost, nadšení učit se novým věcem a poznávat svět, ať už v rámci cestování nebo čtení knih, je něco, co ti podle mě pomůže v každém oboru a vůbec celkově v navazování vztahů. Kolikrát se mi i stane, že klienti by mohli nakoupit levněji někde jinde v rámci rozdílnosti trhu a měny, ale díky tomu navázání hlubšího vztahu a otevřenosti mezi námi nakoupí raději u mě.
EL: To já mám ale taky jako zákazník, nebo bych řekla, že to má tak spoustu lidí, že třeba nakupují lokálně nebo se jim líbí příběh značky. Když si sedneš s tím prodavačem a vidíš, že tam je přesah. To já u tebe cítím, že tě baví rozvoj a že jsi docela oddaná značce, ve které pracuješ.
MS: U mě je hodně důležité napojení na tu danou značku nebo to prostředí, na hodnoty toho designéra. Třeba konkrétně v Gucci jsem s tou značkou nesouzněla tak, jak bych chtěla, a musela jsem to hodně tlačit na sílu. V té době i klesly prodeje kvůli odchodu hlavního designéra a příchodu nového. Na základě toho se pak mění i celá klientela a taky pak tvoje hodnoty a nastavení vůči té značce. Spousta lidí právě zbožňuje to danou značku kvůli tomu konkrétnímu designérovi a jde vyloženě za ním. V té době mně to úplně přestalo naplňovat, takže jsem pak chtěla změnu. Šla jsem do víc minimalistického designu, který je mi mnohem bližší, a je to pro mě mnohem větší známkou luxusu a hlavně vkusu. Právě proto jsem pak šla do Celine.
EL: Nemáš problém s tím, že vlastně prodáváš něco, co si ty sama nemůžeš dopřát? To je třeba věc, kterou já sama často řeším u zákazníků, protože u věcí, které jsou dražší, je pro mě problematické se do toho vcítit, protože nejsem úplně klient originálu, který musíme nacenit. Je to mimo mé možnosti. Tak jak se do tohohle vciťuješ?
MS: To je sranda, že to říkáš. S tímhle jsem v rámci luxusních značek taky trošku bojovala, protože nejsem ten typ, co vyloženě musí vlastnit luxusní zboží. Já osobně raději investuju do cestování. Když už jsem něco takhle koupila, tak jsem volila second handy, tady v Dánsku fungují skvěle. I tak je to drahé jako blázen, ale to byla vlastně pro mě možnost, když jsem si chtěla nějakou tu značkovou kabelku pořídit.
EL: Zároveň mám pocit, že zrovna kabelky jsou docela velká investice, takže to funguje, podobně jako šperky. Ve chvíli, kdy má člověk nějaký obnos, tak se to vyplatí.
MS: No, vyplatí. U luxusních značek se drží hodnota na trhu, nebo naopak dokonce i časem stoupá, takže je to určitě i určitá forma investice v případě, že se rozhodneš ten daný produkt pak časem zase prodat.
EL: A kde se to potom dá prodat?
MS: Existuji různé prodejní portály jako například Vestiaire Collective, kterou i zmiňovali v seriálu Emily in Paris. Tady už je to ale trošku složitější ve smyslu, že musíš vždy prokázat, že vlastníš originál, takže tvůj inzerát prochází schvalovacím procesem. Už se mi ale i stalo, že za mnou přišla klientka do obchodu přímo s produktem, který koupila na těchto stránkách a chtěla vědět, jestli je to originál, nebo ne. Bohužel se občas stává, že lidé prodávají i fejky.
EL: To je vtipný, že zmiňuješ Emily in Paris. Vždycky když byla nová série, tak jsem to hned zkoukla úplně celé. Je to něco, co by se ti líbilo? Spojuje se tam móda, marketing, všechno, co ty máš ráda, bych řekla. Že bys měla takovou agenturu, protože vím, že řešíš i marketing, grafiku… Konkrétně u grafiky mám mimochodem pocit, že je to zásluha našeho učitele ze střední, Martina Hlubůčka, který teď učí grafiku. Na bižuterii to docela řešil, takže ke grafice mám taky větší vztah. Myslím, že je to super, když lidi začínají, a studium je komplexnější.
MS: Definitivně.
EL: Dokážeš zmínit nějaké zajímavé klienty, nemyslím jmenovitě, ale třeba jestli jsi narazila na nějaký příběh… Zaujalo mě, když jsi říkala, že jsou to třeba často lidi, co vybudovali něco od nuly.
MS: S jednou ze svých klientek jsem se spřátelila hodně. Jsme pořád v kontaktu a občas se i vídáme, když je zrovna v Dánsku, jelikož hodně cestuje. Je jí dvacet sedm, napůl Chorvatka a napůl Švédka, která prodává drahá auta bohatým lidem. Její tatínek opravoval auta, a vybudoval společnost na koupi a prodej luxusních aut. Ona teď díky tomu hodně cestuje do Dubaje, do Saúdské Arábie, do Maroka, do Španělska... Pak mívám často klienty z Ameriky, se kterými si hodně rozumím, jelikož mám přátele v Americe. Potkala jsem díky své práci lidi z Hollywoodu, slavné sportovce, muzikanty… Například i jedna z našich klientek byla právě Lily Collins. Spousta mých klientů je i ze Singapuru a z Asie. Takže vlastně všehochuť.
EL: To je dobrý. Ale líbilo se mi, jak jsi zmiňovala tu klientku, co je napůl Chorvatka a napůl Švédka. Připadá mi, že její přístup je asi autentický, když dělá něco, na co je odmalička zvyklá. Já jsem teď zvědavá, co vyroste z mého nejstaršího syna, protože má docela rád peníze (smích). Teď má svůj stánek s limonádou… je to vtipný. Hodně přemýšlí o svém byznysu, každý den vymýšlí, co prodá a co vytvoří. Ale říká, že spíš než že by chtěl vyrábět, tak chce prodávat. Takže jsem zvědavá. Ještě by mě zajímalo, jak jsi zmiňovala, že kabelky a značky tohoto typu charakterizují nějaký společenský statut, a že někteří klienti si sami něco navrhovali s designéry. To znamená těchto velkých značek? Tohle hodně řešíme začínající mladí designéři mého typu, protože mám pocit, že ty hodně bohaté lidi nezajímá nějaká no name malá značka. Jdou spíš po věcech, co jsou pak v jejich společnosti známější. To asi tak platí, ne? Nebo proč se člověk rozhodne koupit luxusní produkt? Je to převážně proto, že ten člověk chce ukázat, že za tím produktem jsou peníze?
MS: V globále máme různé typy klientů. Buďto jsou to lidi, kteří chtějí ukazovat, že na to mají, i když nemají (ti většinou nemají ani moc vkus), anebo potom ti, co na to opravdu mají a ti podporují a ocení i menší designéry pokud ta daná značka má v jejich očích kvalitu a cítí smysl v podpoře daného designéra. To většinou jde o tzv. „quiet luxury,“ a doplňují jednoduché, zato stylové outfity, krásnými šperky.
EL: Myslíš, že tihle lidé se dokážou vžít do situace, kdy také začínali od nuly, zatímco na luxus jsou víc orientovaní dědicové? Nebo to není pravidlo?
MS: Není to pravidlo. Ale rozhodně poznáš lidi, kteří opravdu makali a mají něco za sebou, jak jsou pokorní. To vidíš i v reálném životě, jak se člověk chová a jakým stylem komunikuje. Kolikrát jsme měli v obchodě děti bohatých lidí, mladší generace, kteří přijdou a jsou vyloženě takoví až rozežraní.
EL: Protože k penězům přišli hned.
MS: Ano. Každopádně vesměs bych řekla, že se lidé (ti co mají vkus) opravdu zajímají i o ty menší designéry. Speciálně v Dánsku se snaží domácí podporovat hodně lokální značky.
EL: Je to pravda, že za peníze si vkus nekoupíš?
MS: Je, je.
EL: Tak si říkám, že kdo si vkus za peníze nekoupí, tak ani pak neřeší styling, že by měl svého stylistu, protože se mu to prostě nelíbí. Je to tak specifický člověk, že si pak myslí, že je to tak správně. Zaujalo mě, když jsi mluvila o zákaznících, kteří ví, jak dosáhnout svého, co přesně udělat. Dokážeš říct nějaký konkrétní příklad?
MS: Jde spíš o to, že často přijdou s konkrétní vizí toho, co chtějí. Třeba tričko, které viděli na Instagramu na herečce. My to tričko třeba v obchodě nemáme, takže potom musíme najít alternativu tak, aby si člověk získal jejich důvěru. Rozhodující je styl komunikace. Kolikrát mí klienti mají větší přehled o trhu než já. Nemůžeš jim proto vnucovat něco, o čem si myslíš ty, že by bylo dobré. Nenechají se oblbnout. Takže v tomhle bodě je důležité navázat ten hlubší kontakt a spíš otočit tu konverzaci na to, jaké bylo jejich léto. Musíš prostě najít jinou cestu, jak se na toho člověka napojit a získat důvěru.
EL: Nevnímej tuto otázku nějak negativně, ale vždy jsem přemýšlela, jestli pro člověka, který se rozhodne pro život v jiné zemi, bez rodiny, bez přátel, to není cesta určitého úniku, sebepoznání nebo nalezení takového pomyslného nového startu?
MS: To je super otázka. Já jsem ten typ člověka, co dokáže skočit do věcí po hlavě, aniž bych si uvědomovala následky. To mi začne docházet až posléze, až po nějaké době. Když jsem přicházela do Dánska, měla jsem strašně moc nevyřešených věcí. Například rozvod rodičů, který nebyl úplně hezký a trval několik let, mě hodně ovlivňoval. Řešila jsem i to, co bych vlastně v životě chtěla dělat, že neumím angličtinu, že chci tím přestěhováním se do zahraničí něco sama sobě dokázat. Takže ve chvíli, kdy jsem přišla do Dánska, tak mě to všechno tak trochu semlelo. Nevím, jaká je zkušenost jiných lidí, jestli by to popsali stejně jako já, ale myslím, že ano: když žiješ v zahraničí, tak jsi permanentně tak nějak ve stresu a pod tlakem. Je to jiná kultura, jiný jazyk, musíš strašně často držet jazyk za zuby, protože musíš respektovat tu danou kulturu a jejich systém. Na strašně moc věcí si musíš zvyknout a naučit se jak to v té dané zemi vlastně funguje a svým způsobem musíš zabít část své osobnosti. Ve chvíli, kdy jsem toto udělala, tak jsem úplně ztratila sama sebe, svoji osobnost, a to na několik let. Angličtinu jsem se naučila plynule za zhruba dva roky, pak jsem přidala i dánštinu. Po rozchodu s ex, se kterým jsem do Dánska přišla, jsem zůstala vlastně úplně sama, bez rodiny, bez tehdejších přátel, a začínala zas úplně od znova. Když se na to dívám teď zpětně, uvědomuju si, jakým způsobem mě tahle zkušenost formovala a pomohla mi vyrovnat se s minulostí. Měla jsem i období, kdy jsem byla jen doma, brečela a se vším se vyrovnávala. Procestovala jsem emoce. Takže i když to tady bylo náročně, strašně moc mě to posílilo a jsem za tu zkušenost neskutečně vděčná.
EL: Není to taky určitá podoba vyhoření, podle toho, co popisuješ? Viděla jsem dokument s Formanem, kde ta zkušenost byla složitější, protože ti lidi, co emigrovali, věděli, že se nemůžou vrátit. Ale taky popisoval, že na začátku proležel hrozně moc času v posteli a vůbec nevěděl, co se děje. Dřív se psychika tolik neřešila, tak to možná byla stagnace i tělesná. Připadá mi ale hustý, když jsi popisovala, že ses opravdu snažila integrovat do té společnosti a nestýkala ses moc s ostatními Čechy. Co ti třeba pomáhalo víc se do té společnosti zapojit?
MS: Asi rok jsem chodila s Dánem. To mi hodně pomohlo se integrovat. Viděla jsem, jak fungují v Dánsku domácnosti, byla jsem zvaná na různé společenské akce a tak. Poznala jsem i dánské tradice. Taky jsem kmotra jednoho dánského kluka, je to syn mojí nejlepší kamarádky tady, která je sice z Litvy, ale její manžel je Dán. Takže jsem integrovaná vyloženě i v dánské rodině, konaly se i křtiny. Vím, že jsem jedna z mála, kdo se byl schopen vyloženě až takhle začlenit do dánské rodiny (pokud teda nemluvíme o sňatku). Dánská kultura je taková, že se s tebou baví mile jako s cizincem, jsou příjemní, ale po čase jako kdyby tě neznali. Nedělá jim problém přestat se s člověkem bavit ze dne na den, protože mají své silné zázemí a přátele vyloženě od školky. Řeknou ti, že nemají v dospělosti potřebu si hledat nové přátele.
EL: Připadá mi, že právě v uměleckém odvětví rádi poznáváme nové lidi. Když jsme byli v Dánsku, tak jsem si pak uvědomila, že Češi jsou vlastně docela přátelští lidi, nepřijde ti to?
MS: Ano, jsou.
EL: I s ohledem na to všechno, co jsi řekla, cítíš, že bys byla v té nejšťastnější zemi na světě? V čem je podle tebe na štěstí nějaký recept? Nebo jak je to ve skutečnosti?
MS: Ve skutečnosti je to takové hezké pozlátko, kterým se ta země prezentuje pro cizince. Ve chvíli, kdy pracuješ v oboru jako je IT, udržitelnost, nebo business, tak se tady máš velice dobře. Větší firmy a domácí obyvatelé tady mají obrovské benefity. Jako cizinec se taky nemáš určitě špatně po finanční stránce, ale je to opravdu rozdíl oproti lokálnímu lidu. Občas mám pocit, že počítají s tvou nevědomostí a čekají na příležitost, co zkazíš nebo zapomeneš, nebo si blbě přeložíš (všechny dokumenty zasílají v dánštině). Mám kamarády, kteří tady žijí několik let a vůbec doteď o určitých benefitech ani nevěděli. Mám tady kamarády, kteří vystudovali univerzitu, a tři roky po dokončení si pořád nenašli pořádnou práci v oboru, co studovali. Trh si drží místa pro svoje občany. Za tu dobu, co jsem se sem nastěhovala, tak v Dánsku zrušili osmdesát procent studijních programů v angličtině, to se rušilo tři roky zpátky, aby právě eliminovali počet cizinců, a také aby je donutili naučit se dánštinu. Dánsko právě bojuje s tím, že si příchozí cizince nedokáže udržet. Do toho učit se jazyk nás tlačí všemi možnými způsoby, kvůli integraci, pořád jsou tu kampaně na jazykovky a tak podobně. Je to vlastně docela drsný stát pro cizince. Často se setkávám se silným nacionalismem. Dánové jsou strašně uzavřený a chladný národ. Vesměs mají Dánové často depky. Nevím, kolik procent populace je na antidepresivech, a co se týká alkoholu a rčení, že “piješ jako dán”, tak to je opravdu pravdivé. Ale každá země má něco, nikde to není dokonalé.
EL: Jak jsi říkala, že se čeká trošku, co zkazíš, tak mě napadá, jestli to nesouvisí i s tím, že my vnímáme, jak nám uškodila komunistická doba, neměli jsme žádný vliv ze zahraničí, byli jsme tady trochu naivní, uzavření sami pro sebe. Takže mám pocit, že jsme v něčem mentálně zakomplexovaní, takže si myslíme, že nás naopak lidi zvnějšku vždycky obohatí. Nemáš ten pocit, že jsme víc pokorní? Chceme pracovat, abychom dohnali, co jsme zameškali. Vleče se to s naší generací…
MS: Je to tak. Česko si prošlo hodně zvraty, pořád je to tak nahoru-dolů a jsme velmi mladá země. Tady v Dánsku, když to srovnáš, nic takového nebylo. Ta země je hodně stará s obrovskou tradicí a drží si své bohatství a status po staletí. To je ten obrovský rozdíl, který já jsem osobně pocítila, až když jsem opustila Česko. Jsme rozhodně více pokorní, více pracovití, až bych řekla dříči. Spousta Dánů opravdu neví, co je to tvrdá práce. Dědí z generace na generaci, kdy se narodí, a už mají byt, který jim koupila praprababička. Po střední škole si vezmou rok pauzu, aby cestovali a rozhodli se, co budou chtít v životě dělat, a mají přitom podporu rodiny. Je to úplně jiný svět. Zázemí finanční a sociální tady je hodně silné. Proto je ten národ klidnější a šťastnější v tomhle ohledu. V Česku je to zrychlenější a více nejisté.
EL: Co mně přijde, že bychom si mohli vzít za příklad, je každodenní přítomnost sportu nebo zdravého životního stylu, což mi přijde dost stěžejní. Tak si říkám, jestli i tohle nemá nějaký vliv, že je to v nich zabudované, třeba cyklistické sítě jsou tam už dlouho. Možná hledají víc, čím se hodit do pohody, protože mají i psychické problémy kvůli počasí.
MS: Určitě. To počasí tady hraje obrovskou roli. Dánové rádi cestují, speciálně v zimních měsících. Často se pak stává, že si najdou cizinku a naopak, a přivedou si partnera s sebou do Dánska. Takže je to vlastně docela paradox.
EL: Možná, že naše ženy jsou víc emancipované, protože muži v rodinách často nebyli přítomní, a tak je ženy musely zastoupit. Možná je to naše česká specialita. Dokážeme být jako ženy dost výkonné.
MS: To ano, ale ve chvíli kdy zjistíme, jak jsou dánští muži nastaveni a jaké mají hodnoty v rámci vztahu, kde chtějí všechno 50:50, a ani ti nepomůžou s kufrem, tak bereme nohy na ramena, haha.
EL: Chtěli jsme navázat v Dánsku nějakou spolupráci, ale oba s Ondřejem jsme zjistili, že je poměrně náročné prosadit se ve městě, které je jakousi Mekkou designu. Možná i kvůli tomu, že tam dostávají prostor lokální lidi, jak jsi zmiňovala, a v designu navíc hraje výraznou roli i ekologie.
MS: Toto mohu potvrdit. Podporují hlavně lokální trh. I když jsem se ptala klientek, odkud
mají šperky, tak vždycky řekly, že je to dánský tvůrce nebo tvůrkyně, slavní lokální designéři s historií značky.
EL: Korálky ale přišly z Jablonce (smích).
MS: Je to tak! Šperky jsou tady hlavně i podobného stylu, přijde mi, že jsou to vše nějaké organické tvary a k tomu nějaký kamínek, mění se to na základě příběhu toho designéra.
EL: Ještě poslední otázka, Míšo. Ty ses nakonec rozhodla, že se ke konci roku po šesti letech vrátíš do Česka. Dalo ti hodně práce si to rozhodnout a bilancovala jsi nějak? Ale to jsi v podstatě už trochu odpověděla. Jakým způsobem ses rozhodovala?
MS: Rozhodovala jsem se asi rok v kuse, řešila jsem to s lidmi, co tady žili, co se vrátili zpátky do Čech nebo na Slovensko. Ptala jsem se na jejich zkušenost a pocity, po tom, co se vrátili zpět, jestli jim to za to stálo. Samozřejmě jsem to řešila s rodinou, s přáteli, psala jsem si pro-con listy, co je lepší tady a co v Česku, s ChatGTP jsem to řešila…
EL: A co ti řekl ChatGTP?
MS: Že záleží na mých hodnotách a na tom, co konkrétně v životě hledám. Na základě toho, co ty vnitřně chceš, ti pak vyvstane obrovské pro, ať už pro jednu nebo pro druhou zemi. Pro mě hraje velkou roli to, že mi je třicet pět, nejsem vdaná, a už bych se chtěla usadit, mít děti, a být blízko rodiny. Už jsem prostě dlouho pryč. To je hlavní důvod, a to u mě rozhodlo.
EL: Musím říct, že my když jsme se vrátili po třech měsících z Kodaně, a to se nedá srovnat s tím, jak dlouho jsi tam byla ty, tak jsem měla hrozně dobrý pocit z toho, že jsem si to splnila, a zároveň jsem teď opravdu ráda, že jsme doma. Mám pocit, že se dostaví takový super pocit z toho, že jsi to podnikla, a že si pak uvědomíš, proč jsi to udělala. Že stálo za to tam být kvůli tomu, jak si vážíš třeba toho, že jsi zpátky doma.
