#10 SE ZDEŇKEM LHOTSKÝM A ONDŘEJEM VICENOU

„Je pravda, že třeba z hlediska cestování, kdy si člověk říkal, už nebudu nikdy cestovat, když budu mít děti, tak to naopak s dětmi je nejvíc cestování, co jsme kdy zažili. To mě docela překvapilo.“ - Ondřej

Další medailon uzavírá letošní rodinnou trilogii od Elišky. Po medailonu s Eliškou, s jejím synem, přichází dvoj-rozhovor s jejím tatínkem, sklářským výtvarníkem Zdeňkem Lhotským, který realizoval například Sarkofág pro dánskou královnu s Bjornem Norgardem nebo několik autorských děl do nového InterContinentalu. U příležitosti Dne otců odpovídal společně s Eliščiným partnerem Ondřejem Vicenou, který je rovněž umělcem, ale také designérem a hudebníkem. "Tátové nejsou mámy, ale potřebujeme je. Dávají nám svobodu, bezstarostnost. Mohla bych spoustu věcí na vztahu s tátou řešit, ale beru vše jako přirozenou součást mě. Devadesátky nebyly jednoduché pro nikoho. Táta mě formoval svým workoholismem, který jak jsem po porodech zjistila, není nic pro mě, zároveň se práce díky tomu stala přirozenou součástí mě, jen teď vím, že život je i tam venku. Čas pro moje děti s jejich tatínkem bude vždy důležitý, protože tátové berou život s nadsázkou, humorem a s vášní se stávají průvodci naší historií a poznáváním celého světa. " Přečtěte si o mezigeneračním vnímání otcovství, o rozdělení péče o děti a o vztahu rodičovství k práci.

EL: Včera se mi zobrazila reklama na Instagramu, byla to limitovaná edice kávy, a to balení se jmenovalo „Nej táta“. Přišlo mi to docela vtipný. Zcela otevřeně říkám jako člověk, který má spíše feministické smýšlení, že si myslím, že nic takového neexistuje. Ale stejně tak neexistuje „nej máma“, abych nebyla nespravedlivá. Celý život pracuju v ženském kolektivu a vím, že obecně to s vámi muži a otci není vůbec snadné. Žena musí v dnešní době zastat mnoho rolí a být zároveň rodině věrná a ještě u toho krásná a být dobrou, podporující ženou. Být s dětmi nonstop, není vždy svobodné rozhodnutí, spíš mám na mysli situace, kdy si žena nevybere, že zůstane s dítětem. Mnohokrát se mi stalo, že jsem ustoupila, abych byla přítomná máma, i když jsem byla zrovna mentálně na dně, ale muž většinou nemusí. Na druhou stranu i díky vám vím, že je dost subjektivní, co je pro dítě nejlepší. Pro mě nakonec třeba ta svoboda s tebou tati, byla v životě důležitý aspekt. Taky vnímám, že muži jsou v postavení k dětem víc sobečtí, a to mi koneckonců přijde v některých ohledech do života užitečné. Dítě se stává víc samostatné podle mě právě s tatínkem. Co je pro vás „nej táta“? Co si myslíte, že jsou vlastnosti nejlepšího táty?

ZL: To je strašně těžký, to bys musela definovat, co se od toho táty očekává.

EL: Je něco, na čem si chcete ve vztahu k dětem trvat? Připadá mi, že žena se snaží být třeba důslednější ve výchově, nebo hodně empatická. Zvládáte vy, když současně pracujete, o tom takhle přemýšlet?

ZL: Já ti k tomu řeknu slogan mýho kamaráda, který zní strašně krutě, ale ve své podstatě je to kostra pravdy: když hodně pracuju, tak si moje manželka stěžuje, že nejsem vůbec doma, a když pracuju málo, tak si stěžuje, že nemáme žádný prachy. A to je tak ve zkratce.  Je otázka, kde je stanovená hranice, jestli je dobře, když je chlap pořád doma, anebo jestli je dobře, když pořád pracuje. To je potřeba si vytyčit, co se vlastně po tom chlapovi chce. Já považuju za úplně přirozené, když má muž nějaký cíl, tak že na něm pracuje, ať je to práce nebo koníček.

EL: Teď to ale spíš hodnotíš v postavení k rodině, ale já myslím vyloženě, když bys řešil vztah k dětem. Já si upřímně myslím, že tys o tom moc nepřemýšlel, možná až teď. Byl jsi zaměřený víc na práci, bylo ale něco, co jsi měl pocit, že je pro tebe hrozně důležité předat dětem?

ZL: Já jsem naprosto přesvědčený, že ano, ale nejsem příznivcem předávání tím, že vezmeš dítě, ukážeš mu, že tohle je pilník a dělá se s ním tohle a tohle. Děti automaticky odezírají a napodobují rodiče a pochopitelně můžeš něco to dítě aktivně učit, ale hlavně si myslím, že je potřeba, aby dítě vidělo, co se děje. Vy jste podle mého viděli, co já dělám, nebyli jste tomu vzdálení.

EL: Myslím, že já jsem si v konečném důsledku z toho docela dost vzala. Spíš být přítomný někomu, kdo třeba aktivně plní svůj sen. Když se jedinec zaměřuje hodně na dítě, zapomíná pak žít. Ale neříkej mi, že jsi byl tak uvědomělý, že jsi to měl takhle promyšlené.

ZL: Vůbec ne, vůbec ne.

EL: Kde ses tohle naučil, z čeho jsi čerpal? Teď je to hrozně složité, protože my si o všem můžeme číst, jak to dělat nejlíp, ale kde vy jste vlastně mohli čerpat informace, s ohledem na výchovu?

ZL: My jsme o tom vůbec nepřemýšleli, je přece spousta věcí, o kterých se v rodinách vůbec nepřemýšlí. Člověk se sám od sebe se naučí spoustu věcí. Nikdo tě nenaučí chodit, musíš se naučit chodit sama a tak dále. Já to považuju za úplně automatický, jako když prší, tak se schováš, je to intuitivní věc.

EL: Tohle je třeba náš problém – nebo nevím, jak to má Ondřej -, že o výchově moc přemýšlíme.

ZL: Dneska se všechny věci moc řeší, ale jsou v podstatě strašně přirozené.

EL: Byly za vás dostupné nějaké studie, kde sis mohl najít, že když se budeš takhle starat o dítě, když něco uděláš, tak to v něm zanechá určité stopy?

ZL: Za nás byly studie, na základě kterých musely být zdi natřené do výšky metr padesát omyvatelnou barvou, aby byly hygienické, a takovéhle blbosti. Ale já si myslím, že za dvacet let se zjistí, že věci, co se dneska řeší, byly blbosti, a bude se řešit zase něco jiného.

EL: Ale zároveň mi přijde, že to jsi mi předal ty, že je dobrý věci řešit. Mám pocit, že díky tobě jsem víc taková, že všechno řeším do posledního detailu.

ZL: Já jsem rád, že ty věci můžeš řešit teď na svobodě, že je nemusíš řešit v kriminále; k tomu jsem vás vychovával. Takže to jsem vás vychoval asi docela dobře. Ale zároveň já jsem vás nevychovával úplně systematicky, ale přirozeně. Když jsme byli spolu, tak vy jste viděli, co já dělám, co vařím, kam jedeme na lyže, a nevím, co všechno. Já si myslím, že by se tyhle věci vůbec nemusely řešit, že jsou automatické.

OV: Já se přiznám, že to tak úplně nemám, že bych studoval nějaké příručky a poslouchal hromady rozhovorů, jak se má co dělat a podobně. Ale je pravda, že dneska se toho hodně řeší víc, asi…

EL: Ale máš docela dobrou intuici…

OV: Trávím rád čas s rodinou. Ale spoustu věcí je jinak, v minulosti třeba bylo třeba úplně nemožný být u porodu, protože ta strana (KSČ) to ani nechtěla. Teď když jsem poslouchal rozhovor o KLDR, tak mi připadalo, že tady bylo něco podobného, co je teď tam, ale dospělo to tam k něčemu úplně jinému. Ale myslím, že za to, jak v minulosti společnost vnímala vztahy, mohla i ta doba.

ZL: Ale já si nemyslím, že za to, že chlapi nebyli u porodu, mohla strana. Nemocnice na to ani nebyly zařízené, byly ve strašném stavu a prostě to nebylo zvykem. To nebylo vinou strany, po válce bylo všechno úplně jiné. Věci se mění úplně logicky, před sto lety bylo nepředstavitelné, že by ženské šly do práce, bylo normální, že holky ani nebyly vzdělané. Nepočítalo se s tím, že budou potřebovat vzdělání, na co… Byly doma, staraly se o děti, staraly se o muže, staraly se o domácnost, a to je dneska přece taky úplně jiné.

OV: A neměly volební právo, i když v nedávné minulosti vlastně všichni volili jednu stranu.

ZL: No, to dlouho neměly. Věci se fakticky mění, ale já nevím, jestli jsou dneska nějak zásadně lepší… Přijde mi, že dneska je život všeobecně pohodlnější. Lidi se zbavují nějakých přítěží nebo zátěží, což jim dovoluje mnoho věcí, jako je technika, určitá životní úroveň a tak dále.

EL: Maminky mají podle mě přirozenější pud děti ochraňovat. .

ZL: Tak to je jasný, ne? To by tak mělo být.

EL: Ale proč?

ZL: No, je to geneticky dané, matka je matka. Není to u každého přírodního druhu a mám pocit, že lidský otec je víc pečovatelský než třeba u medvěda. Medvěd vůbec neví, že se mu narodí medvídě, ten oplodní medvědici a táhne pryč a je mu to jedno, co se děje. Sloni to mají podobně, opice to mají podobně. Otec tam nikdy není dominantní. Jsou určitě přírodní druhy, kde se samci starají víc než samice, ale to jsou úplné výjimky. Myslím, že to je přirozené, že emotivní přenos mezi matkou a dítětem je velký.

OV: V určitých situacích mám pocit, že já se spíš snažím nastavit, že si to dítě nemůže dovolit úplně všechno. Mám tyhle tendence, že máma je ochranitelka a táta spíš občas bručí.

EL: To souvisí s mým dalším mým poznatkem. Já se vztahu k synům cítím být stále jako jedno tělo, pupeční šňůra už tam sice není, ale to pouto je největší v každém ohledu i detailu. Jednomu je teď pět a jednomu dva měsíce a pořád trvá ta vazba, že by se člověk prostě rozdal. To jsi vlastně potvrdil v tom medvědovi, tati. Ale muž pak má vazbu i k ženě, ne? Připadá mi, že žena je hodně vázaná na děti, ale muž udrží rodinu, protože má podobnou vazbu i k ženě.

ZL: Je to určitě hodně kulturně zakotvené. Na hranicích Indie s Pákistánem to funguje tak, že chlap má dvě a více žen, a je to dané tím, že by to s jednou ženskou nezvládl uživit a obhospodařit. Žena je s dítětem spojená fyziologicky úplně těsně.

EL: Googlila jsem si, co se změní po šestinedělí, protože jsem si říkala, co se vlastně stane potom, nějaká tlustá čára, jelikož už jsem to od posledního porodu zase zapomněla. Teď když jsme to vlastně čerstvě prožili, tak mi přijde, že to bylo hrozně důležité, že je to takových šest neděl pro toho tátu. Zjistí, že má dítě, kdežto ženu už to nevykolejí, ta se už devět měsíců připravuje i hormonálně. Připadá mi, že pro vás všechny zásadní životní otázky začnou porodem, pro nás je to vyvrcholením něčeho, co už začalo, není to tak náhlé. Ale pro toho chlapa to znamená, a to nemyslím nějak negativně, že se šest neděl smiřuje s tím, že má dítě, že si vytváří vztah k rodině, vytváří se systém fungování rodiny.

ZL: Ale to tak asi mají oba. Ono je to jiný u prvního dítěte a u druhého. Já si vzpomínám, když jsi byla těhotná s prvním synem, tak jak jsi tady skuhrala na kanapi, že už bys chtěla, aby to skončilo, a já jsem ti říkal, že to teprve začne. Podle mě šestinedělí je definované fyziologicky…

OV: Nemáš přijít do styku s nemocemi…

EL: Ono se to tak vnímá, jako ozdravné.

ZL: To vy zjistíte, ale na ty děti si prostě nikdy nezvykneš dostatečně, protože tě v každé fázi budou překvapovat příjemně nebo nepříjemně.

EL: Ondřeji, co to tobě předalo, když jsi byl u porodu? Můžeš to teď předat tady tátovi.

OV: Dovolili mi přestřihnout pupeční šňůru, to byl zlatý hřeb… U toho minulého porodu jsem z toho byl strašně vyděšený, takže teď u druhého jsem byl, i tím, jak to bylo hrozně rychlé, víc v klidu.

EL: A co ti to dalo?

OV: Druhé dítě mi dalo to, že si člověk začal uvědomovat tu křehkost, že to všechno mohlo být úplně jinak.

EL: Tati, ty jsi říkal, že smrtelnost sis hodně uvědomil narozením mého bráchy, tvého prvního dítěte. Zajímá mě, co si člověk uvědomí, když se mu narodí vnouče? To už máš trochu pocit, že ti běží čas, ne? 

ZL: To s tím kupodivu nesouvisí. Do nějakých, třiceti pěti, třiceti let, se člověk cítí nesmrtelný, vůbec to neřeší. Ale s vnoučetem to je úplně jiný pocit.

EL: Mě třeba překvapilo, jaké to je, když se ti narodí druhé dítě. Připadá mi, že je to, jako když dostaneš novou šanci. To se ti za život moc často nestává, že bys něco tak důležitého opakoval. Je to jako by ses vracel v čase, jako kdyby sis mohl dvakrát prožít třeba pubertu. V tomhle mi to připadá hrozně zvláštní.

ZL: Některé ženské to prožijí třeba devětkrát v životě, tuhle druhou šanci.

EL: Vnímáš to tak, že třeba nechceš udělat nějakou chybu podruhé, že už tak nějak víš, čím si projdeš a chceš si z toho vzít jenom to dobré…

ZL: To nevím, myslím, že takhle to nefunguje. To nemusí být druhým dítětem, může to být tím, že jsi o pár let starší, že se máš jinak, než ses měla, to je strašně těžké vázat to k dítěti. Nejsou tam úplně stejné výchozí podmínky. Děti člověk nevnímá jako bonus, ale jako součást života, jako věc, po které toužíš a která nějak přijde. Ale vnoučata jsou obrovský životní bonus. Dítě je taková skoro až pozitivní potřeba, ale vnouček nebo vnučka jsou takový krásný bonus. Je to i tím, že člověk je zbaven těch dennodenních starostí a v podstatě si z toho jako děda nebo babička vyzobává jenom ty hezký věci, jenom ty, které tě naplňují pozitivitou.

EL: Tak to mě občas přijde, že jsem taková babička… 

Oba pracujete částečně na svých věcech, stejně jako já. Je pro vás nakonec i ve tvorbě rodina důležitá? Já mám pocit, že mě hormony spíš posouvají na kolej, kde je člověku práce trošku víc jedno, kdy se snažíš být efektivnější, šetřit peníze i energii pro děti. Muži mají naopak pocit, jakoby si narozením dětí uvědomili, že je čas něco ukázat nebo dokázat, udělat nějaký kariérní zářez. Posunulo vás tohle? Jak myslíte, že by vypadala vaše kariéra, kdybyste neměli děti?

OV: Já vůbec nevím.

EL: Ale mě přijde, že nás to zrovna oba nakoplo docela kupředu.

OV: Je pravda, že třeba z hlediska cestování, kdy si člověk říkal, už nebudu nikdy cestovat, když budu mít děti, tak to naopak s dětmi je nejvíc cestování, co jsme kdy zažili. To mě docela překvapilo. Ale v tom, co my děláme, tak bych řekl, že jde spíš o různé příležitosti, není to tak, že by člověk systematicky budoval kariéru, ale jde spíš o to, co život přinese, nebo jaké možnosti nabízí. Je to jako sbírání různých náhod. Ale samozřejmě člověk si teď hodně uvědomuje čas, vymezování času je hrozně složitý.

EL: Mně spíš přijde, že když jsme děti neměli, tak že čas nebyl vůbec ohraničený. Pro mě to možná bylo trochu nudný, protože ta motivace nebyla taková, věci dotahovat…

OV: Ale na druhou stranu jsme měli první dítě v covidu, hned jak začal. Člověk měl pocit, že se mu život změnil hodně i kvůli pandemii, a my jsme se vlastně trošku zastavili spolu se světem, a to bylo nakonec super.

EL: To je pravda.

OV: Takže to pro nás nebyl takový šok.

EL: Tati, udělal bys v životě něco jinak? Devadesátky byly dost divoké, i v tom smyslu, že chlapi si hodně jeli po svojí ose. Kdybys žil v roce 2025, myslíš, že bychom vyrůstali společně jako rodina, že by ti na tom třeba víc záleželo? Jaký na tebe mělo vliv to, že jsi brzo přišel o svého tátu? Možná jsi měl pocit, že otec nemá v rodině takovou důležitost.

ZL: No, já mám pocit, že pro mě otcovství bylo důležité a vy jste nikdy nebyli úplně bez táty.

EL: Tati, ty jsi docela dost cestoval, viděl jsi ve světě ten rozdíl žití rodiny ve společnosti oproti tomu, jak to bylo u nás. Žena byla víc podporovaná v tom mít nějakou práci. Dost často mi přijde, že bylo ultimátní jak pro matku, že se musí rozhodnout, jestli bude mít karieru nebo rodinu, tak ale i pro otce. Otec byl tlačený do toho, aby se věnoval zejména pracovnímu životu. Netrávil tolik času s rodinou, fokusoval se na svůj výkon a seberozvoj. Zatímco na západě už byly role v rodině více vyrovnané. Máma říkala, jak utíkala domů, když mě měla kojit, protože prostě nebylo normální, že by žena kojila venku. Napadlo vás jako muže se nad tím třeba víc zamyslet, jak je to absurdní? Já si teď klidně kojím někde v kavárně a u toho třeba pracuju na mobilu nebo na počítači. Vnímáš to nějak ty, třeba i díky mně?

ZL: To je víc problémů dohromady… Co znám lidi na západě, začínající umělce, tak žijí všichni úplně stejně, jako jsem žil já. S tím, že ženy nesměly kojit, taky nesouhlasím, ale taková prostě byla společnost. Kdybych zakládal firmu dneska, tak si nemyslím, že bych se tomu věnoval s menším nasazením, protože když zakládáš firmu, tak tomu věnuješ absolutně všechno, jelikož to jinak nejde. Podnikání musíš dělat na špičkové úrovni, jinak to nemá skoro smysl. A co se týče umění… já to nemůžu dělat jako přednosta stanice, který maluje jenom v neděli po obědě, když má čas, buď se to dělá naplno, nebo to pro mě nemá smysl dělat.

EL: Možná je to jen moje bublina, ale mám pocit, že hodně často dostávají slovo matky. Mě by potěšilo, kdybych slyšela z úst třeba muže z tvojí generace, tati, že mu to přišlo prostě bizarní, že se nemohlo kojit a že s tím nesouhlasí. Mám pocit, že se teď hodně vyslyší zájmy mámy, ale je otázka, jak by to vlastně chtěli tátové. Ondřej mi říká docela často, že si přijde bizarně, když je někde se starším synem na pískovišti a je tam jediný chlap. I v práci by měli lidi být benevolentnější vůči mužům. Mám pocit, že za covidu celá společnost najednou zjistila, že spoustu lidí nejsou jen zaměstnanci nebo pracovníci, ale jsou to hlavně rodiče a jsou to právě třeba i tátové. Přišlo mi, že z toho najednou všichni byli omámení a fascinovaní, že mají lidi děti, přitom je to hrozně přirozený.

OV: Mně přijde, že dneska se lidi hodně soustředí na kariéru, proto i my máme děti později. Někteří lidi kolem nás děti ani vůbec nemají, protože se prostě do toho bojí vkročit.

EL: Možná proto, že se chce realizovat třeba i ta ženská…

ZL: Ale kdyby Ondřej dělal u soustruhu v Kolbence, tak prostě nemůže být na pískovišti s dítětem.

OV: To je pravda…

ZL: Vy podle mě žijete v takové bublině lidí, kteří si tohle můžou dovolit. Ale osmdesát nebo pětaosmdesát procent pracujících si to dovolit nemůže.

EL: A není to chyba? Že ti chlapi od soustruhu nemůžou být na pískovišti… Problém mi připadá, že je v tom, že matka se má buďto plně vrátit do práce, což je komplikované, protože když dítě je nemocné, tak to prostě plně nejde. Tady ta možnost, že by opravdu oba rodiče byli v práci napůl, moc není. My máme štěstí, že oba shodou okolností podnikáme, takže jsme si to tak na začátku řekli, že to takhle chceme, že i Ondřej chce být napůl s dětmi. Podle mě je to dítě jinak je docela ochuzené tím, že s tátou nemůže trávit tolik času. Když ten chlap přijde z práce, tak děti už se uspávají, dá jim maximálně pusu a vlastně se spolu vůbec nevidí. Bylo by dobré, kdyby ten systém víc umožňoval to, že by matka nebyla vyřazená celou dobu, co je na mateřské, ale mohla částečně fungovat i společensky, a zároveň by muž mohl být víc s dětmi. Ne že by musel hned být na celé mateřské. Mně přijde, že na tohle nejsme moc nastavení.

ZL: Já bych byl rád, aby všechny bytosti byly šťastné, ale život je někdy skutečně nemilosrdný. Ne v tom, že by byl nějak strašně zlej, ale musí se stát strašně moc věcí a udělat hodně věcí, aby zase jiný věci byly. Já bych taky byl radši, kdyby všechno bylo jednoduchý a krásný a lidi se na sebe usmívali, ale ono to prostě takhle není.

Dneska je doba, která byla před padesáti lety absolutně nemyslitelná. Je hodně rodin, hodně párů, kde ženská vydělává víc než chlap. Pak je na místě, když se ti dva dohodnou, že je výhodnější, když žena vydělává víc, tak aby muž byl s dětmi na pískovišti, a přijde mi to úplně normální, úplně přirozený. Ale dřív to nebylo možný, byla tu diskriminace, když chlap a ženská dělali v práci stejnou profesi, tak ženská brala míň.

EL: Mrzí tě třeba, že jsi nebyl u porodu?

ZL: Nemrzí. Já bych se z toho asi zbláznil. Kdybych byl z vaší generace, kde je to normální a kde se to normálně přijímá, tak by mě to asi mrzelo.

EL: Když jsi dělal Sarkofág, úplně náhodou jsme se o tom dozvěděli od někoho na ulici a tys to vlastně dělal už sedm let a my jsme to vůbec nevěděli. Máš pocit, že rodina je něco, na čem teď stojí i tvoje mentální pohoda? Vím, že sis toho naložil teď hodně…

ZL: Zaprvé vás s tím nechci otravovat, nepotřebuju v rodině řešit, co děláme za zakázky… Asi jste si všimli, že dělám InterContinental…

OV: To už teď jo.

EL: Ten Sarkofág, to byla docela významná věc, to mě překvapilo, že ses nezmínil, že děláš sarkofág pro dánskou královnu…

ZL: Moje máma to řešila strašně moc, pak mě seřvala, když jsem jí ukazoval Blesk, ve kterém o tom vyšel článek. Ona furt chtěla vidět výstupy a média, a první vyšel právě Blesk. A moje máma otevřela tu danou stránku a řekla mi: „A proč seš tam s Jakešem?“ Protože tam byl článek o Jakešovi.

OV: Stejně je to taková zvláštní zakázka, protože se to dílo bude řešit v okamžiku, který teprve přijde.

EL: Ondřej si trochu dělal děti kvůli tomu, že se mu líbí Vánoce, a chtěl to s někým sdílet. A pak se mu líbí, že jeho děda měl dílnu a má sen, že by starší syn za ním chodil do dílny. Je to tak?

OV: Tak to mi možná taky připadalo zajímavý… Ale ty Vánoce, to je pravda. Když jsem viděl u bráchy děti, tak jsem si říkal, že by mě vlastně v budoucnu štvalo, kdybych neslavil Vánoce s dětmi.

EL: Čeho si u tebe vážím, i když nevím, jestli to bylo programově, je to, že jsi nám nedal nic moc zadarmo. Řada lidí si myslela, že jsi mi se vším pomáhal, ale ty jsi vlastně učil tím, že jsi nám moc neporadil, věděl jsi, že si na to člověk musí přijít sám.

ZL: Eliško, já jsem se ti několikrát pokoušel radit něco s focením a ty jsi mě vždycky tak seřvala, že jsem se na to pak vyprd. Ty nejsi ten typ, co by zrovna přijímal dobře cizí rady. Ale to je asi v pořádku, protože děti nejsou dobří přijímači rad.

EL: Já jsem byla vždycky hodně nesebevědomá, co se týče veřejného vystupování, a máma vystoupila jako ta pravá matka, když mi řekla, že když mi něco není příjemné, tak ať to nedělám, a tak nějak to se mnou sdílela. To mi připomíná, že když jsem vodila staršího syna do školky, tak jsem tam v šatničce brečela s ním. A tím vlastně to dítě trochu potápíš. Kdežto ty jsi mi řekl, že jestli chci tuhle práci dělat, tak to tak prostě je dané, bude ti to nepříjemné, ale musíš to udělat.

ZL: Když jste šli ty i tvůj bratr do školky, já jsem to skoro obrečel. Vzpomínám si, jak mě ten systém prostě žral a jak jsem si uvědomoval, že tím, že vstupuješ do toho systému, tak ztrácíš sám sebe, ztrácíš všechno, ale nedá se s tím nic dělat.

EL: Já nevydržím přejít synovy emoce, hrozně to s ním sdílím. A přijde mi, že otcové jsou v tomhle silnější.

ZL: Na to se dneska zapomíná, ale dobré věci v podstatě vznikají z bolesti práce. Když chceš najít to, co hledáš, tak musíš projít takovým slzavým údolím, jinak to nenajdeš, jinak najdeš jenom takový povrch. A to si každý musí najít sám. Proto jsou všechny věci dneska ve veřejném prostoru tak strašně povrchní. Lidi nejsou ochotní projít trním, chtějí mít všechno hned, být hned slavní, hned bohatí. Ale když chceš dělat dobré věci a když se chceš dobrat k dobrým věcem, - což se ti mimochodem ani přes tohle všechno nemusí podařit, aby to byly věci, které vyvěrají z tebe, abys někoho nereplikovala -, tak je to šíleně složitý.

OV: Velký rozdíl mezi generací dnešní a generací minulou, který vnímám v naší rodině, je, že se chodilo víc do hospody.

EL: To každopádně.

ZL: Tenkrát se bez alkoholu vůbec nic neobešlo. Toho já si považuju na téhle době, že se postoj k alkoholu změnil. Spousta věcí, o kterých tady teď mluvíme, byla daných chlastem. Chlapi šli do hospody a ženský trčeli doma, ten chlast byl dominantní, všudypřítomný.

OV: Zábava…

ZL: Ona to moc zábava nebyla, jak pro koho. Když chlap přišel domů a seřezal všechny na jednu hromadu… Přístup k alkoholu je teď naprosto podle mého gusta.

OV: Musel to být zlom po revoluci, i co se týče podnikání, protože předtím nic takového nebylo a najelo se na úplně jiný model. Člověk to vnímal tak, že chce něco udělat nebo že chce něco dokázat.

ZL: V tržní společnosti je to běžné, že firmy pořád začínají a začínají… ale pro nás to bylo tenkrát tak, že kdo nezačne hned, tak už nezačne nikdy. Ale to je nesmysl, protože firmy a start-upy začínají pořád. Ale tenkrát to nebylo zvykem, protože za komunistů nic nezačínalo. Za komunistů všechno jenom končilo. To bylo úplný peklo. Já jsem nikdy podnikat nechtěl, mně bylo úplně jasný, že já nikdy nebudu podnikatel. Ale pak jsem se do toho pustil… no, a je to.

EL: Ještě se zeptám, jaké to bylo, když ty ses staral o svoji mámu. Bylo pro tebe důležité dojít s ní až na konec? Myslíš, že se to dá přirovnat k tomu, že se kruh uzavřel, ona tě přivedla na svět a ty jsi jí pomohl do konce?

ZL: Já jsem to nedělal proto, že bych jí splácel to, co ona pro mě udělala. Měl jsem s ní celý život takový hodně napínavý vztah, oba jsme byli autoritativní typy. Ale tu emoci k mámě ani ten napnutý vztah nezmenší. To mě vlastně samotného překvapilo, že i když tě ta osoba vlastně vytáčí, tak ji stejně strašně miluješ, hluboce. Ale pak už jsem si ji vzal z nemocnice, protože jsem chtěl, aby umřela doma, aby neumírala v anonymním, cizím prostředí.

EL: Tati, uvědomil ty sis někdy v životě, že ti táta chybí? Protože ti odešel docela brzo.

ZL: To víš, že jo. V určitém věku potřebuješ mámu a v určitém věku potřebuješ tátu, potřebuješ určité věci od táty, které ti máma dát nemůže. Že by mi chyběl z nějakého konkrétního důvodu, tak to ne, to tak nemám, nejvíc člověku chybí emotivně.

EL: Nevím, jestli to máte jako muži, nebo jestli to je jenom můj problém, ale já procházím svojí historií díky těm dětem, Jako kdyby sis s dětmi trošku opakoval svůj život. Vyplavily se vám nějaké silné okamžiky, pochopili jste svoje rodiče v některých ohledech – nebo třeba i nepochopili?

ZL: Tak to je normální, že když se dostaneš do věku svých rodičů, tak najednou zjistíš, že ty věci jsou jinak, než sis myslel jako dítě. Když jsem se starším vnukem, tak vlastně přemýšlím o tom, že teď je ve věku, kdy v tu chvíli je pro něj dědeček důležitý, ale až mu bude sedmnáct, tak si na nějakýho dědka ani nevzpomene. Bude v úplně jiném prostoru, a tak je to normální.

EL: Mně přijde, že jsem se začala mít víc ráda, stojím si víc za sebou a uvědomila jsem si, že třeba ta práce pro mě není tak důležitá a že jsem zjistila, o čem ten život tak nějak je. To ti nechci vyčítat, ale mám pocit, že jsem hodně jela ve tvém modu workoholismu a že jsem zjistila, že to nebyla úplně moje cesta a uvědomila jsem si to až díky dětem.

OV: Myslím, že pro naši generaci je vlastně typické, nebo se to aspoň tak říká, že práce nemusí být založená jenom na nějaké dřině. Dneska lidi sice taky dřou a jsou schopni se obětovat, ale práce je možná víc zábava.

EL: Mně spíš přijde, že to v nějaký okamžik musíš trošku zastavit.

OV: Myslím to, že lidi jsou schopni pracovat třeba z pláže, že jsou schopni si u práce užívat.

ZL: To je obor od oboru… Já si tedy nemyslím, že bych byl workoholik, já jenom dělám věci, které myslím, že je potřeba dělat. Ale já to nedělám kvůli práci. To je nějaká posedlost a tak to je.

EL: Pro mě jsou děti cesta k sebepoznání. Nevím, jak to mají muži, ale matka se přirozeně snaží žít zdravější život, snaží se být lepším člověkem. Nechtěla jsem předávat problémy, o kterých si člověk uvědomí, že nejsou jeho, ale že jsou to problémy vzešlé z předchozích generací. Jak k tomu přistupují muži, je to pro ně taky tak zodpovědné?

ZL: Chlapi jsou nezodpovědná zvířata, to je stará věc (smích).

OV: Přesně! (chichi)

Ondřej i táta mají své hudební projekty. Táta a jeho kapela MTO universal Praha nabízí to nejlepší z toho nejhoršího a Ondřej se svým autorským projektem Vicena a albem Black Segway EP za zvuku synťáku a sólo zpěvu prezentuje romantismus a cold wave osmdesátých let.

Poslechněte si jejich tipy na hudební lahůdky. 

rozhovor – Eliška Lhotská se svým partnerem Ondřejem Vicenou a se svým otcem Zdeňkem Lhotským
foto – Eliška Lhotská (úvodní fotografie: Zdeněk Lhotský)
edit – Sabrina Muchová